Střelba na stezce pro cyklisty? Jen otázka času

Ten, kdo vymyslel cyklostezky, byl šílenec. A sadista. Kdoví. Možná, že to i myslel dobře. Zřídit stezky, kde se lidé budou moci pohybovat bez obavy, že je srazí auto. Jenže jak cyklostezek přibývá, začíná být jejich skutečná podstata stále jasnější a zřejmější.

Cyklostezky jsou totiž laboratoř pro výzkum stresu a mezilidské nenávisti.

Jen tento měsíc – a to máme teprve jedenadvacátého – vyústilo napětí mezi různými skupinami lidí, které se na nich vyskytují, do otevřeného násilí hned dvakrát.

A soudě podle debat, které to vyvolalo, je pouze otázka času, než výsledkem střetů tohoto druhu bude první mrtvola.

Což zní přehnaně, ve skutečnosti však bude vražda naprosto neodvratným důsledkem logického běhu věcí.

Podívejme se, jak takové cyklostezky vlastně fungují. Samozřejmě, že neslouží jen a jen cyklistům. To by byl poněkud přepych. Jsou i pro chodce. Na drtivé většině z nich to bývá i názorně vyznačeno pomocí dopravní značky C10a, což je modrý kruh s pánem v klobouku, holčičkou s mašlí a bicyklem, vyvedeným v elegantní bílé.

A v tom je ten zakopaný pes. Totiž na té značce musí být zakopaný, jinak je pes tvor, bez kterého se žádná cyklostezka neobejde. Vyskytuje se na každé z nich, a to ve značném množství.

Takže jak získáte typickou cyklostezku? Uděláte asfaltový pruh. Na něj pustíte několik zcela nekompatibilních skupin. Jednak cyklisty. Pak bruslaře, kteří se cyklistům rychlostí pohybu podobají. Pány s holčičkami. Či paní s chlapečky, to už je jedno.

A ty psy.

Tím vytvoříte mimořádně brizantní směs. Sociální třaskavinu. Začnou se dít věci, u kterých se nezúčastněný pozorovatel musí královsky bavit, je-li to ovšem pozorovatel zlý.

Cyklisté se řítí rychlostí čtyřiceti kilometrů v hodině, jako by jim to tam celé patřilo. A jejich velká část si myslí, že jim to tam opravdu patří. Tak co na všechny ty vetřelce brát ohled, že.

Totéž dělají bruslaři. Ti navíc nejedou jen rovně kupředu, ale také doširoka do stran. Cyklisté se na ně proto zlobí.

Holčičky s mašlemi se cyklistů a bruslařů bojí. Pláčou. Zejména když kolo prosviští metr od nich. Pánové, kteří je doprovázejí a hlídají, se proto jak na bruslaře, tak na cyklisty velice zlobí.

Nadkritické množství problémů završují psi. Nebývají na vodítku, kdepak. Cyklistů se buď lekají, nebo si s nimi chtějí hrát, nebo se na ně zlobí. Všechna tato hnutí psí mysli se projevují tak, že skáčou cyklistům před přední kolo. Cyklisté brzdí, na psy se zlobí. Páníčci psů se zlobí na cyklisty. Cyklisté se zlobí na páníčky. Psi skáčou na holčičky. Pánové od holčiček se zlobí na pejskaře.

A bum ho.

Násilí je tu.

Začátkem června v Praze pejskař surově ztloukl muže na kole, který narazil do jeho labradora. A tento týden pejskaři v Brně do krve zbili cyklistu, který se zastal cyklisty, kterého chtěli zbít předtím. A to proto, že je napomenul, aby si dali psa na vodítko.

Napětí už je takové, že lidé zcela vážně debatují o tom, že takovéto konflikty je třeba řešit střelnou zbraní.

Střelnou zbraní! To už se na těch cyklostezkách všichni zbláznili? Jak tohle může někoho vůbec napadnout?

Cyklostezky potřebují jasná a důsledně vymáhaná pravidla. Spoléhat na to, že si lidé gentlemansky vyjdou vstříc, nelze.

Nebude to příjemné. Bude to znamenat tresty.

Ale bude rozhodně lepší, když na cyklostezkách budou létat pokuty, než aby tam létaly kulky.