Rusko v rauši. Místo hádek třiadvacet bratrů

Byl v tom kus symboliky. Na pravém kraji se skvěle uvolnil rodilý Brazilec, přihrál do vápna, kde si míč našel chlapík se španělským pasem a z voleje přesně vypálil.

Jejich spolupráce zařídila pořadatelské zemi fotbalového mistrovství světa druhý gól v zápase s Egyptem (3:1). Pomohla k druhému vítězství ve skupině a tím pádem k postupu.

A hlavně potvrdila, že tohle je trochu jiné Rusko, než jaké znáte z minulých turnajů. Omlazené, dobře vyladěné, nerozhádané. Zkrátka tak trochu... neruské. Mario Fernandes se narodil v brazilském Sao Caetano do Sul, před třemi lety stihl jeden start v přípravném utkání za brazilské áčko, ale od července 2016 je Rusem. Šest let kope za CSKA, v Moskvě je doma a nová vlast v něm našla jistotu na pravé straně obrany.

Denis Čeryšev sice přišel na svět v Nižném Novgorodu, ale odmala vyrůstal ve Španělsku, kde si fotbalem vydělával jeho otec Dmitrij. A dřív o sobě prohlašoval: „Jsem víc Španěl než Rus.“

Ze dvou červených dresů nakonec zvolil ten ruský a teď je s třemi vstřelenými góly druhým nejlepším střelcem turnaje.

I s pomocí dvou „cizinců“Rusové smazali prognózy, které z nich dělaly nazdárky a outsidery turnaje.

Tvrdilo se, že udělají ostudu, že budou doma pro smích a že po třech zápasech budou sledovat zbytek turnaje od televize.

Fotbal umí psát zvláštní příběhy, takže nastal pravý opak: Rusko první dva soupeře lehce smázlo a vytvořilo nový rekord: žádný tým v historii mistrovství neměl nikdy po dvou utkáních tak pozitivní skóre 8:1.

Skórovat osmkrát za 180 minut? Tolik gólů stihli Španělé během celého zlatého šampionátu v roce 2010.

A teď je třeba rozpoznat: měli Rusové jen štěstí na los, který jim v úvodu turnaje přihrál dva slabší protivníky? Nebo jsou opravdu tak dobří a mohou myslet ještě výš?

Pravda bude zřejmě někde uprostřed. Proto třeba Jevgenij Lovčev, bývalý sovětský obránce, varuje: „Pozor, v prvním zápase se Saúdskou Arábií nebyla hra zdaleka tak dobrá jako výsledek.“

Lehké rýpnutí projde, ale pozor: euforie v Rusku vystoupala na takovou úroveň, že konzervativní zákonodárce Vitalij Milonov navrhuje peněžitý trest ve výši 10 tisíc rublů (asi 3 500 korun) pro kohokoli, kdo by se národnímu týmu přehnaně vysmíval. „Tady přece nejde jen o fotbal. Během turnaje jsou hráči naši diplomaté, naše armáda,“prohlásil. „Bojují za naši zem a je úlohou státu je chránit před verbálními útoky.“

Ty na tým mířily před turnajem, teď není ke kritice žádný důvod. Rusové sice nepatří k nejemotivnějším národům, ale i tak je poznat, jak se během jediného týdne nálada proměnila.

Na startu mistrovství se národ strachoval, aby vůbec mohl bojovat o postup, teď ho má v kapse. A tak si trenér Stanislav Čerčesov dovolí říct: „Problémy? Što takóje? Takové slovo v našem slovníku neexistuje.“

Přitom když své reprezentanty na mistrovství připravoval, musel mít pocit, že hraje ruskou ruletu. Buď mohl všechno zkazit sázkou na špatnou barvu, nebo překvapit správnou volbou.

Zatím mu vyšlo, na co sáhl, proto jsou Rusové v rauši. Ale neměli by ztratit sebekontrolu, protože ruleta je návyková tím spíš ruská.

Reprezentace sice už nemůže ztratit všechno, protože šampionát skončí tak jako tak úspěchem. Ale byla by škoda teď ztratit hlavu, když může být euforie ještě větší a přinést třeba i historický výsledek.

Tentokrát zřejmě nehrozí, že se tým sám rozežere zevnitř. Když útočník Dzjuba se synem v náručí dával rozhovor pro televizi, dojatě líčil: „Jsme jako třiadvacet bratrů.“

Do posledního zápasu skupiny proti Uruguayi může tým jít v klidu. A otestovat si, na co opravdu má.