Ústavu ohýbal Havel i Klaus
Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský o sporech při skládání vlády i Zemanových trenýrkách
Kdyby ústava dovolovala, že vládě je možné vyslovit nedůvěru, jenom když Poslanecká sněmovna předtím vygeneruje jinou vládu, dnešní problémy s jejím sestavováním by nebyly. „Pokud by byla Sněmovna schopná zvolit si nového premiéra, nepochybně by vlády byly stabilnější, protože by nebylo období vlád v demisi. To by však úplně ‚vyautovalo‘ prezidenta z jeho dnešní role,“říká pro MF DNES předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.
Prezident jmenuje členy vlády na návrh předsedy vlády, říká ústava. Jak si vysvětlit, že prezident Miloš Zeman zasahuje proti účasti Miroslava Pocheho ve vládě?
To je problém, s nímž se pracně vypořádávají po rozpadu Československa všichni prezidenti. Počínaje ústavou z roku 1920 byl prezident volen parlamentem a byl to on, kdo sestavoval vládu. A v jakési utkvělé paměti těch, kteří přicházejí na Hrad, to zůstalo. Tato představa byla ovšem úplně zbouraná platnou ústavou.
Takže to opravdu znamená povinnost, nikoli možnost?
Ano. Naše ústava je jakýsi hybridní model, kde dál jako ústavně dominantní forma vlády je parlamentní forma vlády, ale současně v ní došlo ke dvěma ústavním úkrokům. V jednom případě šlo o úlitbu tehdejšímu premiéru Klausovi – do ústavy vložil hybridní model polokancléřského systému, podle kterého je vláda zcela v rukách premiéra.
A ta druhá odchylka od tradice?
Šlo o úlitbu Václavu Havlovi. Na rozdíl od postavení prezidenta v ústavě z roku 1920 získává prezident řadu pravomocí, které nejsou vázané na kontrasignaci. Zůstala tam ale věta, že prezident není zodpovědný za výkon své funkce a že za něj odpovídá vláda. Přitom je řada kompetencí, které může vykonávat bez vědomí vlády a bez jejího souhlasu. Zároveň se do ústavy zavedl model impeachmentu (postup pro zbavení funkce, pozn. red.). Současná ústava je poskládána z jednotlivých, někdy ne zcela vzájemně harmonických prvků, které byly nejvíc narušeny změnou způsobu volby prezidenta. Ukázalo se, že je imunní vůči různým poryvům a politickým turbulencím. Na druhé straně skutečně může zejména v oblasti politické praxe vyvolávat řadu otazníků i různé interpretace.
Což může dělat dojem, že je z politických důvodů zneužívána.
Už Havel a po něm i Klaus a Zeman se rozhodl při jmenování vlády postupovat způsobem, který v ústavě nenaleznete. Místo aby jmenoval předsedu vlády a pak podle jeho návrhu ostatní členy, nejmenuje nikoho, nýbrž jen někoho pověří jednáním o příští vládě. Smyslem tohoto pověření je naprosto nepochybně snaha hlavy státu zachovat si kontrolu nad tím, koho pak bude muset do vlády jmenovat. Jinými slovy tomu, koho pověří, říká: Jmenuji tě předsedou vlády, ale předtím si musíme dohodnout, kdo v té vládě bude sedět. Takto si budoucího premiéra zavazuje, aby vláda byla sestavena nejen podle představ potenciálního premiéra, ale aby na její sestavu měl vliv i prezident. To není protiústavní jednání, dokonce má v sobě jistou dávku logiky. K faktickému sestavení vlády dojde vlastně dříve, než je jmenován premiér.
Takže když Miloš Zeman říká, že někoho ve vládě nechce, tak to vlastně neznamená, že ho nakonec nebude muset jmenovat, kdyby dané jméno od předsedy vlády v návrhu dostal?
Nechci předjímat konkrétní situaci, ale pokud zaznívá z úst hlavy státu, že někoho odmítá jmenovat, tak jsou to sice slova, která nepochybně nejsou v souladu s ústavou, ale jasně říkají předsedovi vlády, že má jen dvě možnosti: nenavrhnout daného člověka, nebo vyvolat spor u Ústavního soudu. Bez ohledu na současnou situaci si myslím, že i kdykoli jindy by se takovému sporu prezident i premiér vyhnuli a předem se dohodli, aby návrhy předkládané na Hrad byly akceptovány.
Kdyby se případ Poche dostal k Ústavnímu soudu, jaké by to bylo podání a kdo by ho učinil?
Především neexistuje precedens. Dostáváme se do oblasti interpretace ústavy, která zatím nikdy nenastala. Navíc moje odpověď nemůže být oficiální odpovědí Ústavního soudu, protože pokud není precedens, žádný z 15 členů Ústavního soudu nemůže předjímat, jak bychom hodnotili a jak rozhodli.
Lze to vysvětlit v obecné rovině?
Pokud budeme interpretovat ústavu tak, že prezident je povinen, jak ústava říká, jmenovat členy vlády podle návrhu předsedy vlády, pak tedy předseda vlády má teoretickou možnost obrátit se na Ústavní soud s kompetenční žalobou, aby rozhodl, že je potřeba vykonat – třeba v tomto případě aby prezident republiky respektoval ústavu a provedl jmenování.
Neměly by být prezidentské pravomoci v ústavě jasněji definované? V případě jmenování členů vlády navržené premiérem třeba slovem „musí“vládu jmenovat?
Už jednou jsem použil větu „na ústavu nesahat“. Zejména v tak rozbouřené době, která vznikla po posledních volbách do Poslanecké sněmovny, rozhodně nejsem příznivcem nějakých ukvapených změn ústavy. Na druhé straně by si naše čtvrt století trvající zkušenost se současným ústavním modelem zasloužila rozsáhlou, déletrvající diskusi o tom, zda by nebylo vhodné přistoupit k takové novelizaci ústavy, která by se pokusila eliminovat možné budoucí krize nebo hrozby. Všechny ústavy jsou totiž reakcí na krize minulé ve snaze zabránit jejich opakování. Všechny ústavy poválečné v sobě obsahují brzdy z toho, co zažila Evropa poté, co NSDAP v Německu vyhrálo parlamentní volby a převzalo moc. Myslím, že po 25 letech našich zkušeností jsou nepochybně možné racionální návrhy, které by daly našemu ústavnímu systému větší stabilitu.
Například?
Systém jmenování vlád a jejich demisí, když už jsme převzali polokancléřský model z Německa, by bylo možná užitečné doplnit tak, že vládě je možné vyslovit nedůvěru, jenom když Poslanecká sněmovna předtím vygeneruje jinou vládu. Pokud by byla Sněmovna schopná zvolit si nového premiéra, nepochybně by vlády byly stabilnější, protože by nebylo období vlád v demisi. To by však úplně „vyautovalo“prezidenta z této jeho dnešní role. I když to v ústavě nevyčteme, je to vlastně jediný okamžik výkonu prezidentské pravomoci, kdy je prezident vlastně neomezený. Jeho omezení je jen v tom, že má nepsanou povinnost spolu s jmenovaným předsedou vlády vygenerovat takovou vládu, která důvěru získá.
Je na takovou změnu společensko-politická situace vyzrálá?
V ústavě je, že když jsou tři pokusy o jmenování vlády s důvěrou neúspěšné, má prezident právo rozpustit Sněmovnu. To je jasná ústavní sankce Poslanecké sněmovně, která nebyla schopná se shodnout na žádné vládě. Kdyby to bylo formulováno tak, že je povinen Sněmovnu rozpustit, případně že ta se rozpustí sama třeba do třiceti dnů od nezískání důvěry, byl by ústavní nástroj mnohem efektivnější v situaci, v níž jsme již asi sedm měsíců.
Protože poslanci by nechtěli přijít o své posty?
Hrozba, že čerstvě zvolení poslanci ztratí mandát a s tím spojené všechny výhody, a současně hrozba pro politické strany, které se ve volbách ucházejí o hlasy voličů nikoli levným způsobem, by je mnohem účinněji přiváděla ke snaze najít v rámci politického dialogu shodu na většinové vládě.
Je český prezident vůbec za něco stíhatelný?
Jeho absolutní trestněprávní i přestupková indemnita je jistým archaismem, který byl v ústavách i konstitučních monarchií. Byl převzat z ústavy roku 1920 a táhne se naším ústavním systémem dodnes. Jediná změna je, že se zavedl systém impeachmentu a někdo zapomněl z ústavy odstranit větu, že prezident není odpovědný za své činy. Impeachment jasně prokazuje, že jistou ústavní odpovědnost má. Určitá forma ochrany nikoli osoby prezidenta, ale prezidentského úřadu je podle mého soudu ústavní nezbytností. V některých zemích je prezident skutečně stejný občan státu jako jakýkoli jiný občan, a může být tedy postihován jak exekutivní, tak soudní mocí bez jakékoli speciální ochrany. Ale to je systém, který by byl v našich podmínkách naprosto nevhodný.
Proč?
Protože žijeme v zemi, ve které je téměř národním zvykem podávat trestní oznámení. A je povinností orgánů činných v trestním řízení každé oznámení prošetřovat, vyslýchat toho, na koho bylo podáno, opatřovat důkazy a tak dále. Z těchto důvodů nejsme společnost zralá a způsobilá na tak razantní krok. Na druhé straně míra až monarchistického charakteru ochrany jediného člověka v zemi, ochrany, kterou nepožívá žádný poslanec, senátor ani jiný ústavní činitel, je podle mého v současné úpravě nepřiměřená, protože nepůsobí preventivně. Funkcí ústavy je preventivní působení na jednotlivé ústavní instituce, aby se držely v rámci ústavního a právního řádu. Pokud jim nehrozí žádná reálná sankce, mají všechny ústavní instituce tendenci z limitů stanovených ústavou a právním řádem vykročit. Prezident Zeman byl kritizován za několik svých výroků, které byly mnoha lidmi chápány, že škodí zemi. Například kauza novičok. Ruská strana jeho tehdejší vyjádření okamžitě využila pro sebe. Jak tohle jeho chování hodnotíte? Nemohu se vyjadřovat k žádným postojům, projevům a krokům ústavních činitelů. Mohu kritizovat jeho úředníky, to nejsou ústavní činitelé. A to, co píše na Twitteru pan Ovčáček a co mi pravidelně a někdy několikrát denně čte má žena, protože já Twitter nemám, to je skutečně do nebe volající. Úředník ve státním aparátu nemá absolutně žádné právo veřejně na sítích vyslovovat jakékoli hodnotící soudy, které zasahují do sféry ústavních orgánů nebo základních otázek vnitřní a zahraniční politiky. Měl by složit funkci a pak si psát na Twitteru, co chce.
Míra až monarchistického charakteru ochrany jediného člověka v zemi, ochrany, kterou nepožívá jiný ústavní činitel, je podle mého nepřiměřená.
Prezidenta jste požádal o schůzku, která se koná příští týden. Na přijetí ale čekáte téměř tři měsíce. Posílá vám tím prezident nějaký vzkaz?
Dostal jsem termín na 14. června, který jsem musel odmítnout a požádat o jiný, protože jsem ve stejný den předsedal Kruhu předsedů evropských ústavních soudů. A vzhledem k tomu, že návštěva u prezidenta se má uskutečnit i s předsedou Nejvyššího soudu Pavlem Šámalem a předsedou Nejvyššího správního soudu Josefem Baxou, sjednat termín pro čtyři ústavní činitele s dost náročným časovým i věcným programem není jednoduché.
Jen si říkám, zda to nesouvisí s tím, že jste se vůči Hradu několikrát vyjádřil kriticky. Připomeňme třeba váš výrok o hradní kohortě panošů.
Tu větu je potřeba zasadit do toho, co jsem říkal před a po jejím použití, totiž že je to syndrom Pražského hradu bez ohledu na to, kdo sedí na prezidentském stolci. Tento problém byl, když tam seděl Václav Havel, a pokračoval, když byli kolem Václava Klause pánové Forejt a Jakl. Prostě se mi zdá, že funkce prezidenta a Pražský hrad v sobě obsahují jisté zvláštní fluidum, které způsobuje, že osoby zvolené do této funkce – aspoň co já pamatuji, mají velmi silnou až obsesivní potřebu obklopit se lidmi, které lze nazvat přikyvovači. A skutečně to platilo bohužel o všech třech dosavadních českých prezidentech po rozdělení Československa.
Co jste si pomyslel, když Miloš Zeman spálil červené trenky a řekl, že čas spodního prádla v politice končí? Co za signál podle vás vyslal do společnosti?
Dozvěděl jsem se to až o den později a nechtělo se mi tomu uvěřit. Já to samozřejmě nevnímám jako nějaké státnické gesto. Nepochybně to byl pokus o happening. A víc nechci žádné hodnocení vyslovovat.
Rozděluje podle vás prezident společnost?
Společnost byla rozdělena, už když došlo ke změně způsobu volby prezidenta. Tradice od vzniku Československé republiky v roce 1918, kdy prezident je volen parlamentem, musí být posuzována v souvislosti s tím, že máme proporcionální způsob volby, že celý ústavní systém předpokládá koaliční vlády a pestrobarevný parlament. To přináší nutnost hledání kompromisů, a proto se volila osoba, na které se byly schopny shodnout subjekty napříč politickým spektrem. Přechod na přímou volbu prezidenta zákonitě musel přinést v rozhodujícím okamžiku volby hlavy státu štěpení společnosti. Samotná pluralitní demokratická společnost s sebou nemůže nést jakousi manifestační jednotu a je to dobře. Ale míra animozit, které vlivem sociálních sítí otevírají široký prostor frustrovaným jedincům, způsobuje něco, z čeho nemůže mít člověk radost. Jsem zcela frustrován z xenofobních, rasistických, antisemitských názorů, které se po sítích šíří.