Proč Trump s Kimem začal od konce

Potřebujeme umět rozlišit, čemu věřit a čemu ne, a neříkat si: Bylo to v televizi, musí to být pravda, říká generál Karel Řehka, autor knihy Informační válka.

Je Evropa v bezpečí? „Absolutní bezpečí neexistuje, takže ani Evropa není v absolutním bezpečí. Vždy jsou nějaké hrozby a rizika. Ale určitě není třeba panikařit, svět se nehroutí,“říká generál Karel Řehka, zástupce velitele Mnohonárodní divize severovýchod v polském Elblagu a bývalý ředitel Ředitelství speciálních sil ministerstva obrany.

Co považujete za největší bezpečnostní hrozbu vy?

Když jsem pracoval u speciálních sil, byli jsme nasazováni do Afghánistánu a mnohem víc jsem se zabýval terorismem. Ze současné pozice zástupce velitele Mnohonárodní divize, která sídlí téměř u Kaliningradu, se víc zabývám hrozbou konvenční, východní. O riziku ozbrojeného konfliktu s Ruskem vám leckdo řekne, že je nepravděpodobný, ale kdyby opravdu došlo k válce mezi státy, dopady budou děsivé a mnohem horší než v případě terorismu.

Je reálné, že se to v Pobaltí stane?

Co řeknu, jsou jen moje osobní názory, nikoli oficiální stanoviska ministerstva obrany a Armády ČR. Dnes podle mě k ozbrojenému konfliktu v Pobaltí nejsou podmínky. Ale kdybychom se tomu nevěnovali, konflikt by eskaloval. Podobné je to s islámskými radikály. V Česku s nimi problémy nemáme, ale když se tomu věnovat nebudeme, nikdo neví, jestli to pro nás za patnáct let nebude naprosto existenční. Myslím, že je důležité se rovnocenně věnovat oběma typům hrozby, tedy jak ze strany agresivního státu, tak terorismu. V NATO se v současné době razí politika obrany takzvaně do 360 stupňů, to znamená neupínat se jen na jeden problém, ale zabývat se vším. Já se s tím shoduji. I když důsledky mezistátního konvenčního konfliktu by byly strašné, nepovažuji terorismus nebo migraci za menší hrozbu.

Řekl jste, že nejsou podmínky, aby Rusko zaútočilo. Jaké podmínky?

Nemyslím, že nás dnes chce Ruská federace napadnout. Nechtějí válku. Ostatně jsou slabší než NATO a vědí to. Aliance je obrovská síla, s níž Rusko nemůže soupeřit, nejsou blázni, kteří se chtějí sami zničit. Chtějí být ale vnímáni jako mocnost globálního významu. To, kam se Rusko historicky dostalo po ukončení studené války, je frustrovalo. Chtějí zpět pozici, o které si myslí, že jim patří. Za věc národního přežití považují to, aby byli bráni vážně. A aby se prosadili, jsou schopni volit prostředky, které jsou v našem civilizačním okruhu nepřijatelné včetně síly. Takže Rusko se nás teď určitě vojensky napadnout nechystá, je potřeba s ním komunikovat, ale na druhou stranu ho i odstrašovat. Protože víme, že tam, kde se mu nechají otevřené dveře, strčí nohu a prosazuje tam tvrdě a mnohdy bezohledně své zájmy. Rusko dnes není šťastné ze světového uspořádání, ale změna podle jeho představ není v našem zájmu.

Je Rusko velmoc?

Určitě už jen tím, že je to významný hráč, má svou židli v Radě bezpečnosti OSN, je to stálý člen a jaderná velmoc. Ale není mocností, jakou byl Sovětský svaz. Je to frustrovaná velmoc a nemají takové možnosti a takový globální dosah a sílu, jakou měli. Řekněme, že dnes je to regionální velmoc.

Je Česká republika připravena se v případném konfliktu bránit?

Nikdy nejste připravena bránit se v každém konfliktu. Jde o to si říct, na co se chcete připravovat, dát na stůl scénáře. Klíčová je otázka, na co se chystat budeme a na co už ne, jaké riziko prostě přijmeme a budeme se chystat třeba později. Ale já ty scénáře nevolím a nechci se k tomu tedy vyjadřovat.

A když se zeptám na NATO?

Má rezervy, ví o nich a pracuje na nich. Teď se třeba diskutuje adaptace velitelské struktury, zvýšení objemu sil, které jsou schopny reagovat rychleji, a to jsou opatření, na kterých se pracuje nejen kvůli východní hrozbě a konfliktu s velkým státním protivníkem. Bylo zřízeno expertní analytické středisko, které se zabývá jižními hrozbami. Z mého pohledu vojáka je dobře, že se o těchto věcech víc mluví a berou se vážněji. V NATO se toho od absolutního relaxu, který panoval do anexe Krymu, změnilo moc. Do té doby v mnoha členských zemích obrana nikoho moc nezajímala, a když bylo například potřeba sehnat peníze na splnění nějakého slibu, ukrajovalo se z armádního rozpočtu. To se změnilo. Znásobily se síly vyšší reakce, vytvořily se hrotové síly, udělala se předsunutá přítomnost v Pobaltí v rámci demonstrace soudržnosti mezi spojenci a odstrašování.

Jaké území je schopna naše armáda ubránit? Prý nanejvýš jeden kraj.

To jsou přirovnání, na kterých si lidé mají uvědomit, že síly jsou opravdu kvantitativně malé. Ale naše armáda v posledních letech nebyla na plošnou teritoriální obranu ani připravovaná. To je to, co říkám. Máte nějaké scénáře ohrožení a na ně armádu modelujete. A dnes nikdo o samostatné obraně našeho teritoria neuvažuje. V případě ohrožení suverenity a územní celistvosti stát nasadí všechny síly a prostředky. Ale počítáme s tím, že se budeme bránit jako součást Aliance.

Budou státy NATO v konvenční válce opravdu bojovat spolu? Ptám se i proto, zda by v případě ruského útoku v Pobaltí přišla Aliance na pomoc, tedy zda jí na tomto regionu záleží stejně jako Rusům. Nakolik je článek 5 závazný?

Z mého pohledu závazný je. Říká, že v případě napadení členského státu mu ty ostatní poskytnou pomoc, kterou považují za nezbytnou. Někteří lidé to napadají a zpochybňují, jestli by to tak bylo. NATO je jako každá aliance založeno na důvěře v to, že státy se navzájem podpoří a svůj závazek splní. Členství v NATO nám poskytlo historicky bezprecedentní bezpečnost. Pokud se v případě aktivace článku 5 nebudeme chovat jako spolehliví spojenci a odmítneme poskytnout pomoc, tak v NATO končíme, protože už nikdy nemůžeme čekat, že přijde na pomoc nám. Když bude kdokoli z členů Aliance ohrožený a ostatní mu pomoc neposkytnou, je to konec NATO. Pro naši bezpečnost by to byla obrovská tragédie.

Napsal jste knihu Informační válka. Co je to?

Každý stát ji může definovat trochu jinak, obecně je to činnost v informačním prostředí, ve kterém informacemi na někoho působíte. Snažím se ovlivnit vás, informace, které máte, vaše informační systémy a zároveň chránit ty svoje. A vždy se snažím to ovlivnit ve svůj prospěch. Budu se snažit vás oklamat, něco vám namluvit, vykreslit vám realitu tak, abyste reagovala v můj prospěch. To je ale normální věc – klamání, válečné lsti, podsouvání falešných informací, chránění si svých informací, to existuje od nepaměti. Změnilo se ale operační prostředí a informace nabývají většího významu.

Kdo je v souvislosti s vypouštěním dezinformací nejhorší protivník?

Protivník není největší proto, že vede informační válku. Buď je pro vás někdo hrozba, nebo není. Někteří aktéři jsou schopni informační prostředí využívat lépe, nebo je pro ně důležitější. Ale jak státní, tak nestátní hrozby – myslím, že dnes to potřebují využívat všichni. Teroristé jsou při působení na lidi a aktivní propagandě na využívání informačního prostoru úplně závislí. Nejvíce nebezpeční jsou získáváním dalších příznivců a jejich radikalizací, což spočívá právě v ovlivňování prostřednictvím informačního působení. A že k tomu dnes teroristé mají sociální sítě a informace dostanou hned po celém světě, je jen nástroj, který to zrychluje a zefektivňuje. Jsme digitálně propojení, a tím i zranitelnější.

Čekala jsem, že za nejhoršího dezinformačně působícího protivníka označíte Rusko, dokonce jste mu věnoval část své knihy.

Rusko je v tom opravdu zdatné.

Nezaspala Evropa?

Určitě jsme zaspali. V řadě věcí jsme zaspali a ukázalo se to i na tom, jak nás ruská asertivita, Krym a jejich působení na Ukrajině překvapily. Zaskočily nás jejich hybridní metody a informační operace. Přitom už u první i druhé války v Čečensku se některé věci ukazovaly a Putin je jasně deklaruje někdy od roku 2006. Z toho, jaká prohlášení se postupně vydávala, a ze studií vojenských teoretiků se dalo poznat, jak uvažují o vedení války, takže překvapeni bychom být neměli. Je to naprosto jasný kontinuální vývoj, Rusko využívá nové techniky, metody a nástroje, ale přístup je pořád stejný. I za studené války se to tak dělalo. Podpora různých hnutí na Západě, demonstrace proti základnám, šíření propagandy, kupování cizích politiků, to všechno už se praktikovalo dřív. Ale nebyl internet, nebyly kybernetické nástroje, tak jako jsme je neměli my, vše se přizpůsobovalo době.

Takže jsme nevěnovali dost pozornosti tomu, co Rusko dělá, a až Krym nás přivedl k ostražitosti.

Myslím, že to byl opravdu největší zlom. Všichni byli v šoku. Od druhé světové války nějaký stát v Evropě poprvé zabral území cizího státu, porušil všechny normy za použití síly.

Jaké dezinformační cíle mají Rusové v České republice?

Ze zpráv, které zveřejnily tajné služby, například vyplývá, že Rusům u nás jde o to, znejistit lidi a vyvolat v nich dojem, že nikomu a ničemu se nedá věřit, nic už tady není pravda. A oslabit soudržnost společnosti, vliv standardních médií, autorit i třeba státu. To je, myslím, nebezpečné a je to jedna z věcí, která se jim u nás daří. Mnoho lidí vlastně už neví, čemu věřit.

Nový velitel Generálního štábu Aleš Opata nebo generální tajemník NATO Jens Stoltenberg řekli, že je potřeba se soustředit na potírání dezinformací z Ruska. Jak?

Jsou státy, které dokonce vyhostily lidi, kteří u nich dělali aktivní propagandu a zřejmě na čísi zakázku tam nepřátelsky vůči státu působili. Vyhostily je, jako se vyhošťuje za špionáž. Jinou metodou může být větší kontrola sociálních sítí. Osobně si ale myslím, že větší cenzura není úplně cesta.

A co je správná cesta?

Lidi vzdělávat, vést ke kritickému i analytickému myšlení, aby byli schopni si problém rozebrat, přemýšlet o něm a neskočit na všechno. A tak jako se někdo snaží ovlivnit nás, my se musíme snažit ovlivňovat také. Špatný příběh nezabijete tím, že budete tisíckrát opakovat, že je to lež. Špatný příběh zabijete tím, že máte lepší příběh, který je kredibilní a lidé mu věří. A jestli je smyslem kampaně vyvolat dojem, že nic není pravda a nedá se nikomu věřit, je potřeba lidi přesvědčit, že státu se věřit dá. A přesvědčovat musíme slovy i skutky. Cílem lživých kampaní je narušit odolnost společnosti, aby lidé byli nejistí, nejednotní, aby nebyli soudržní, když je třeba se vůči nějaké hrozbě spojit jako národ, jako tým. Na tohle se musíme soustředit. Vést lidi k vlastenectví a uvědomovat si, že se máme dobře. Česká republika je bezpečná, dosáhli jsme spousty dobrých věcí a máme být na co hrdí. Když budeme kriticky přemýšlet a snažit se pracovat ve prospěch vlasti, tak na nás někdo může působit, jak chce, a bude to zbytečné.