Poosmé! Tentokrát už bez Zety

Poosmé jsme armádním letadlem přepravili koně Převalského z Česka do Mongolska. Zdánlivě rutina, ale ve skutečnosti velké nervy. Co se povedlo sedmkrát, nemusí se povést poosmé. Stačí málo.

Krátce před startem mi do Kbel přišla zpráva, že na cílovém letišti v Bulgan sumu pršelo a přeháňky jsou hlášeny i na následující den. Silný déšť či nízká oblačnost by ovšem přistání na nezpevněné ploše bulganského letiště znemožnily a museli bychom letět do Khovdu. To by transport v nejlepším případě podstatně prodloužilo a prodražilo.

Ale štěstí nám přálo. Během letu nad Ruskem se v Bulgan sumu vyčasilo a přistáli jsme podle plánu. Vpodvečer vyběhly čtyři klisny z přepravních boxů do rozlehlé ohrady, v níž si během následujících měsíců budou zvykat na mongolské klima a polopouštní vegetaci. Jsou doma, v krajině, kam patří.

I poosmé se vše povedlo, jak mělo. Ale jedna věc bude tentokrát jinak. Vždy před návratem domů jsme se z Tachin talu vypravili za Zetou. Někdy jsme ji našli, jindy ne, ale snad nikdy jsme tento rituál nevynechali. Zeta byla živoucím symbolem návratu divokých koní do vnitřní Asie. Narodila se roku 1994 jako první hříbě v naší chovné a aklimatizační stanici v Dolním Dobřejově a do západního Mongolska byla v rámci mezinárodních transportů přepravena v roce 1998.

V Gobi přežila všechna úskalí, dokázala vzdorovat i kruté zimě 2009–2010, odchovala mnoho hříbat a léta tu byla nejstarším koněm Převalského. Byla... Bohužel nedlouho před naším příjezdem uhynula. Píšu to a je mi smutno. Už ji neuvidím...

Jenže život jde dál. Až ve stínu jurty dopíšu tenhle sloupek, rozjedeme se hledat jiného koně. Jmenuje se Bars a je Zetiným vnukem. V Gobi dnes vládne vůbec největšímu harému, který čítá deset klisen. Příběh pokračuje. Sbohem, Zeto... Hodně štěstí, Barsi!