Dva mistři zenové prázdnoty
Čekání na správného amerického prezidenta se vyplatilo. Tak dlouho KLDR trápila svět, až se provzdorovala k jednacímu stolu s vojensky nejmocnějším státem Západu, který už nepožaduje změnu režimu v Severní Koreji. Donald Trump s Kim Čong-unem paradoxně ne
Vuplynulých dnech jsme se dozvěděli, co se na několikrát odvolané a poté potvrzené korejsko-americké schůzce prezidentů jedlo, co prozrazuje řeč těla účastníků. Dokonce i to, že si severokorejský vůdce nechal přivézt vlastní toaletu, aby na ní nebyl odposloucháván čínskými hackery. Jediné, co jsme se nedozvěděli, je to nejzákladnější. O čem se na historické schůzce jednalo a s jakým výsledkem. Trivializace témat a banalizace politiky v probíhající éře mediokracie dosáhla nové úrovně. Jako by se dnešní státníci měli scházet jen za účelem fotografie potvrzující, že spolu o čemsi mluví.
A protože všichni tak trochu čekáme, že skutečná témata takových rozhovorů se stala už dávno pro státníky na pomezí éry televizní a sociálních sítí příliš složitá a zabývat se jimi smysluplně ani nemohou, vytvoří jejich fotografované setkání jen důvod k tomu, aby někde jinde a s jinými účastníky začala skutečná jednání. Kdysi se expertními týmy začínalo a hlavy států pak symbolicky výsledek jednání podpisem potvrdily.
První velká krize 21. století ukázala, že v našem věku je to naopak. Prezidenti Donald Trump a Kim Čong-un se nejdřív dohodli na spolupráci při denuklearizaci KLDR výměnou za nespecifikované bezpečnostní záruky. Jednání touto dohodou neskončila, nýbrž začala. Sice od konce, ale pokusím se ukázat, proč to tentokrát asi jinak nešlo.
Nenechme se zmást tím, že konec může být na začátku, a podívejme se na skutečnou situaci. Pod nánosem mediálního balastu se objeví logická a hlavně složitá partie, kterou v Koreji nepříliš dobrovolně hrajeme posledních 70 let. Její výchozí situace je jasná. Pozice dvou hlavních hráčů, prezidenta Trumpa a severokorejského dědičného vládce Kim Čong-una, není porovnatelná.
Trump může fyzicky zabít protihráče, ale pravděpodobně by to politicky nepřežil. Kim sice nemůže Trumpa zabít, ale může se o to pokusit a pokus by opět sám fyzicky nepřežil. Trump tedy hraje v partii o svůj život politický, zatímco Kim o život holý. Jediné, co oba spojuje, je, že v životě politickém mohou na této partii vydělat.
Do výsledné analytické rovnice budeme muset připočítat ještě nejméně dva klíčové, ač na jednání nepřítomné partnery. Jižní Koreu, o kterou zde zdánlivě jde především, a Čínu. Jsou-li Trump a Kim jako dva zápasící kocouři v pytli, vlastníkem onoho pytle, který s ním občas pro zábavu zatřese, je totiž čínský prezident Si Ťin-pching.
Ve stínu Pearl Harbouru
Americký vojenský establishment žije ve stínu dvou historických porážek, které jeho myšlenkový svět ovlivňují dodnes. Když v prosinci roku 1941 přiletěli jacísi Japonci, tehdy běžnému Američanovi záhadní a od ostatních Asijců nerozpoznatelní lidé, až na Havaj, změnili v okamžiku americké strategické uvažování na staletí. Japonci jen chtěli znemožnit zásah americké pacifické flotily, která hrozila vyjet na pomoc britskému Singapuru. O ten šlo Japonsku, nikoliv o Havaj.
Ve fyzické realitě toho tenkrát Japonci mnoho nedosáhli – potopili 10 lodí, zničili na 300 letadel, což nemohlo druhou světovou válku nijak závažně ovlivnit. Oni si to předem uvědomovali a podle některých historiků ani nepočítali s tím, že by jim USA za takovou „maličkost“mohly vůbec seriózně vyhlásit válku. Aneb typicky asijské naprosté nepochopení americké mentality.
Druhou vojenskou porážkou, která ovlivňuje strategické myšlení Pentagonu, je přirozeně Vietnam. Válka, která měla být jasným vítězstvím, kdyby se do ní nemíchali politici a jejich americká domácí politika. Poučení je jasné – konflikty mají být krátké, drtivé a politici k nim mají být připuštěni jen při jejich vyhlášení a pak na závěrečný podpis. Jakkoliv se oba konflikty mohou zdát vzdálenou historií, v realitě jsou otevřenou ránou stále zásadně ovlivňující americké vojenské myšlení. Po Vietnamu Pentagon už nikdy nechce politiky vidět jindy než na začátku nebo na konci jednání.
Když jsem se před pár měsíci zeptal vlivného amerického kongresmana v zahraničním výboru, zda by v rámci jednání s KLDR byla americká strana ochotna například vojensky opustit Jižní Koreu, okamžitě na mne zahřměl: „V žádném případě, my tam musíme zůstat. Dnes Severokorejci dostřelí až na Guam a my už nikdy nikomu nedovolíme žádný další Pearl Harbour.“
Američané, míněno vojensko-politický establishment země, jsou ochotni k ústupkům, při kterých neopustí Korejský poloostrov. Vědí, že bez jejich vojenské přítomnosti v Japonsku a Jižní Koreji je Čína obtížně vojensky motivovatelná k ústupkům. Primární motivací USA je ubránit svoji vojenskou dominanci v Pacifiku, tedy moři, které omývá budoucí největší ekonomiky světa. Zde ale mají jediný stát, KLDR, se kterým jsou de facto ve válce.
I proto byla Severní Korea první věcí, na kterou odcházející Barack Obama upozornil prezidenta Trumpa při jejich „předávacím brífinku“v Oválné pracovně. Jeho poslední prezidentská vůle podle dostupných informací obsahovala KLDR jako hlavní bezpečnostní téma. Největší poděděnou krizí pro nového prezidenta tedy není ani Rusko, ani Írán, ani militantní islám. Největším americkým problémem je Severní Korea, protože vůbec nejde o Koreu.
Vývoj americké pozice
Během mnohaletého konfliktu obou zemí došlo k výraznému posunu americké pozice. Severokorejský komunismus se bez studené války stal svým vnitřním vývojem natolik málo komunismem, až vypadl z amerického hledáčku změny těchto režimů do vlastní kategorie. USA navíc po konci studené války procházely přehodnocováním hodnotových měřítek ve vlastní politice. Už za Clintona jim začalo být jedno, jestli je Kim diktátor, komunista, nacionalista, či třeba věří na užovky.
Podstatné bylo to, že získal jadernou zbraň a raketovou technologii. Tak odhodlaný, rizika vyhledávající a místy iracionální režim nemá smysl měnit. Je třeba se s ním dohodnout bez vznášení morálních hodnotových požadavků. Jinak si omezím manévrovací prostor natolik, že nelze dohodnout vůbec nic, protože nebudu mít partnera. Obamovo období bylo vyvrcholením dlouhodobé zcela nefunkční americké strategie vršení požadavků, co vše musí budoucí partner před jednáním udělat. Taková pozice zničí jednání předtím, než začne, a to zejména u diktátorských režimů, kde žádný jiný kontakt než s hlavou diktatury nemá reálnou hodnotu.
Proto bylo jasné, že jednání s KLDR musí začít koncem, tedy setkáním Trump–Kim. A bez specialistů a expertů, kteří celou poslední generaci strávili vymýšlením scénářů, co vše se musí nejdřív na severokorejské straně stát a kolik za to USA mohou dát. Experti byli vyhozeni či rezignovali s pochopením, že jejich znalosti jsou teď nanic a jejich čas teprve přijde.
A americká strana přijela na jednání s delegací, kde korejsky uměl jen tlumočník, a nejzkušenější z jejich vyjednavačů, ministr zahraničí Mike Pompeo, zatím strávil v KLDR méně než tři dny života, což ho učinilo nejzkušenějším korejským specialistou na americké straně. Cílem bylo dohodnout se, že nastal čas se dohodnout. O čem je tato dohoda, jak se bude verifikovat, čeho se netýká, bude ponecháno expertům. A protože ti se spolehlivě pohádají, vyměnili si Trump a Kim Čong-un raději přímá telefonní čísla.
Dokud bolím, existuji
Z pohledu severokorejských vládců je existence KLDR jedním velkým zápasem o přežití. Jeho klíčem byla na počátku správná kalibrace blízkosti a vzdálenosti k sovětskému a čínskému režimu. Zrozeni ze Stalinovy podpory a zachráněni čínskou pomocí v době korejské války řešili Kimové šalamounskou otázku, ke kterému ze dvou soupeřících komunismů se přidat. Rozhodli se správně a vytvořili korejskou verzi režimu. Znalci se dnes celkem shodují na tom, že severokorejská komunistická ideologie má s komunismem pramálo společného a jedná se spíše o podivný nacionalistický kult.
Těžko si představit, že by se v nějaké komunistické zemi při narození Klementa Gottwalda objevovali blaničtí rytíři nebo že by rodinu Jurije Andropova objížděl na koni nějaký Ilja Muromec. Severokorejský komunismus je ochoten svým věřícím vážně tvrdit, že se posvátní bílí jeřábi prolétnou kolem svaté hory Pektu, kdykoliv se ve vládnoucí rodině někdo významný narodí. Díky tomu se také styl režimu stal zcela nepřenosným a nikdy nebyl misionářsky zaměřen na vývoz revoluce mimo Korejský poloostrov.
Po vytvoření ideologie naprosté soběstačnosti, tedy ču-čche, se KLDR uzavřela. A jak se stává skoro každému, kdo je zavřen dlouho na samotce, následně de facto politicky zešílela. Připomínala se světu pouze tím, že občas vystřelila raketu, umístila na orbit satelit hrající písně k oslavě milovaného vůdce či ohlásila další úspěch v budování jaderného programu. To režimu přineslo sankce, které potřeboval k ospravedlnění vlastní neefektivnosti a uzavřenosti.
KLDR vždy zdůrazňovala dvě věci – že má jaderný program, a ten má sloužit výhradně jako vyjednávací karta. Kvůli ní je USA budou muset vzít vážně a nakonec s nimi dojednají mírovou dohodu. Severokorejské čekání na správného amerického prezidenta se vyplatilo. Tak dlouho boleli svět, až se doboleli k jednacímu stolu s vojensky nejmocnějším státem Západu bez jeho požadavku na změnu režimu v KLDR.
Tato strategie má jedinou chybu. Není jasné, co má být její finální kapitolou. Má to být odchod Američanů z poloostrova a sjednocení Korejí pod vlajkou Kimů? Nerealistické. Nebo to má být mírové sjednocení Korejí systémem jedna země – dva režimy, tak aby dynastie Kimů přežila? Nerealistické a dlouhodobě neudržitelné. Z pohledu KLDR je tedy důležité nespěchat, protože vlastně nevědí, kam by dorazili.
Jižní Korea je naopak jižní Vietnam, který uspěl. Kdyby Američané v 60. letech vsadili v Saigonu na někoho jiného než Paříží zkaženého katolíka, asi by se našlo dost Vietnamců, kteří by bojovali proti komunistům. Na jihu korejského poloostrova to vyšlo. Přes všechny strastiplné roky jihokorejských diktatur byla země natolik antikomunistickou, že se nikdy nepokusila řešit problémy svým příklonem k severní, komunistické části.
Zároveň se postupnou demokratizací Jižní Koreje země stávala bližší USA a vzdálenější severu. Sen o sjednocení obou částí země přitom nikdy neopustila. Jen to totiž může vyřešit permanentní nestabilitu „korejské rodiny“žijící v jediném obýváku, kde na vás neustále příbuzný míří zpoza skříně. Jihokorejci ale potřebují v takové domácnosti chovat velkého amerického psa a na závěr vymyslet trik, kterým pes zmizí, ale v místnosti zůstane jeho dostatečně výstražné vrčení.
Když se dva perou...
Jezdím do Číny pravidelně a v posledních letech mě stále více překvapovalo, jak se mění vztah Pekingu ke KLDR. Ideového v něm zůstávalo méně a nebýt toho, že KLDR mohla pozlobit Američany, neměla náhle pro Číňany žádnou hodnotu. Navíc stoupající iracionalita na severokorejské straně unavovala už i asijsky trpělivé Číňany a poprvé se daly zaslechnout opatrné úvahy o tom, jestli by nebylo výhodnější se ošklivého kačátka asijské politiky zbavit, či se o něj s někým podělit.
Zároveň bylo jasné, že Čína tak radikální krok nikdy neudělá. V korejském konfliktu ztratila 600 000 vojáků. Bez ní by KLDR nevydržela víc než jednu zimu. Ta však vděčností netrpí a konec Kim Čong-unova strýce popraveného za to, že příliš počínštěl, je ukázkou komplikovaných vztahů.
Číňané si tedy nakonec řekli, že přišel čas na změnu. Vlastníci pytle se dvěma kocoury se rozhodli vak na chvíli půjčit Američanům s tím, aby si zkusili sami z pytle nějak vylézt, strčit tam namísto sebe k Severokorejcům Jihokorejce a v procesu vylézání si vyzkoušeli, jaké to je s KLDR cokoliv dojednat.
Jaký je tedy výsledek singapurských jednání? Přirozeně současně centrální a žádný. K jednání totiž ještě nedošlo. Singapurská schůzka byla symbolickým ukončením jednání, která ještě nezačala. Připomíná to zenový kóan. Stovky dalších přesahů a implikací, které jsou součástí problému, stejně musíme vzhledem k rozsahu textu přeskočit, ať už jde o pozici Japonska, přesah problému na íránská jednání apod.
Když děláte rekonstrukci staré budovy, kterou někdo 70 let zanedbával, musíte se na začátku se staviteli dohodnout na základních parametrech. Zda půjde o demolici, či o sanaci. Nic víc na počátku dohodnout nelze, protože konkrétní kroky bude určovat až sama stavba, která s každým kopnutím do stěny přinese další překvapení.
Prozatím je jasné, že došlo k výměně příslibu odstranění jaderných zbraní KLDR za bezpečnostní záruky pro režim, jejichž součástí je ukončení pravidelných americko-jihokorejských cvičení. Ty přiváděly KLDR pravidelně k panice, a tudíž k dalším testům raketové a jaderné technologie. Pentagon a Jihokorejci je právě z tohoto důvody milovali, a proto se o této části dohody dozvěděli až ex post z prezidentského Twitteru. Jestli se dohoda týká i raket, jak bude verifikována, v jakém časovém rámci, co bude do budoucna obsahovat, to ještě nevědí ani sami aktéři procesu. Neví se ani, jestli alespoň válka skončila, jestli bude někdy podepsána nějaká formální mírová smlouva. První skutečné jednání totiž začalo až v tomto týdnu.
Američané se nyní budou snažit být v Jižní Koreji menší a neviditelnější, ale rozhodně nemíní odejít, jak by chtěla KLDR. Ta bude zmenšovat svůj jaderný arzenál, nebude testovat věci nové a možná ani nebude prodávat rakety zemím nepřátelským USA. Své jaderné pojistky se však nevzdá úplně, jak by chtěly USA. Oba partneři půjdou klikatou cestou až skoro do konce, kde si už vyhovět vzájemně nemohou, protože tam si jejich národní a životní zájmy zcela protiřečí.
Nejzajímavější a nejdlouhodobější zpráva ze Singapuru přišla ale pro nás, pro Evropu. Aniž si toho kdokoliv příliš všiml, jednalo se prakticky o první velkou mezinárodní krizi, kde Evropa nehrála žádnou roli. Nikoho, dokonce ani Evropany nenapadlo, že by měla. Evropa bez armády, bez jasné politiky vůči Asii, bez jasného a jednotného názoru na Čínu byla v tomto mezinárodním konfliktu naprosto neexistující.
Mám neblahý pocit, že tohle nás Evropany čeká i do budoucna. Naše politické a vojenské zboží teď nikoho nezajímá. Naše škodovky, mercedesy a víno si však k rozhodujícím jednacím stolům 21. století Amerika i Asie ráda nakoupí. Chceme-li víc, budeme muset být více než jenom luxusní supermarket pro mocné.
Šlo prakticky o první velkou mezinárodní krizi, ve které Evropa nehrála žádnou roli.