Východoevropský Forrest Gump, víc naiva než klikař
Napsat román o oddanosti a bezbřehé důvěře mladého příslušníka vojsk Varšavské smlouvy v systém a ideologii byla pro maďarského spisovatele Viktora Horvátha výzva. Přirovnávat však jeho hrdinu k legendě americké literatury Forrestu Gumpovi se jeví jako sebevražedná akce. Záleží však na úhlu pohledu.
Kniha Můj tank se ani tak nepodobá Gumpovi co do charakteru, ale spíše humoru. Zatímco americký protagonista je spíše klikař, ten Horváthův je naiva. Navzdory faktu, že se pravidelně ocitá ve společnosti nejvýraznějších osobností východního bloku včetně Jánose Kadára, Alexandra Dubčeka či Leonida Iljiče Brežněva, a tudíž má přístup k informacím. Nad situací nepřemýšlí, pravda je přece jen jedna a Čechoslovákům je třeba to připomenout, utvrzuje se stále ve své víře, jak se kniha posouvá k událostem srpna roku 1968. Nikdy tak však nečiní rozezleně, spíše vytrvale a přesvědčeně.
Jak se hrdina Mého tanku dostal do společnosti zásadních osobností doby, autor v knize nepřibližuje. Ani nevysvětlí, kde pramení mladíkův komunistický entuziasmus. Prostě to tak je. Musíte to přijmout, nebo si vystačit s chabým vysvětlením, že pochází z prominentní rodiny a studoval v Moskvě. Jak rád v knize dodává – na výbornou.
Zde ale leží ten spojující, gumpovský prvek. Oba hrdinové se jen tak stávají svědky toho, jak se píší dějiny. Někdy náhodou, někdy omylem. Vedeni svými autory jsou schopní na dramatické, či dokonce tragické události nahlížet s nadhledem a humorem. Tam však podobnost končí.
Na rozdíl od Winstona Grooma, Gumpova stvořitele, jde Viktor Horváth do větších historických detailů a hlavně umně ilustruje tehdejší vztahy mezi Maďary a Čechoslováky. Neopomíná první soukromé setkání Kadára a Dubčeka na honu v Topolčanech, kde shodou náhod nechá svého hrdinu poprvé omámeného alkoholem navzdory jeho neobratnosti skolit kance. Ten byl samozřejmě přichystán pro maďarského státníka.
Nezapomíná ani na pozdější schůzky v Komárnu nebo na Jaltě a v závěru knihy bolestivé, avšak místy tragikomické obsazování slovenských Levic, kde zároveň žije hrdinova femme fatale Julika.
Spíš než srovnávání s jinými literárními hrdiny by si Horváth zasloužil poklonu za originální, avšak velmi přirozený přístup k často jednotvárně diskutovanému tématu srpna 68. Nebýt zbytečně dlouhých odboček směrem k oblíbené hře s vojáčky, mohlo být vyprávění svižnější. I když i ti malí plastoví a kovoví bojovníci v Mém tanku mají význam.
Vyznění knihy snad nejlépe ilustruje tento výňatek směrem k Dubčekovi: „Cítil jsem, že ho János Kadár nikdy nezradí. Bude vždy s ním, dokud je naživu. A kéž by žil dlouho! Jen, aby se mu něco zlého nestalo. Dubček ho chtěl jako tátu a já zase jako tátu Dubčeka. On je můj kamarád, můj blízký, můj rodný bratr, můj soudruh, můj ochránce, můj živitel, můj otec, můj lid, moje krev.“