Můj oblíbený šéf, nedoceněný Krejčík
Před pěti lety Jiří Krejčík zemřel, zítra uplyne sto let od jeho narození. A jak připomíná jeho bývalý pomocný režisér a asistent režie Josef Ryzec, ještě ve svých dvaadevadesáti jej Krejčík vyzval, aby spolu natočili barevnou verzi filmařovy černobílé prvotiny z roku 1947 Týden v tichém domě.
Neškodný exot
„Nabídka to byla sympatická, a byť znamenala upsat se projektu na několik příštích let, nedokázal jsem odmítnout člověku, jehož jsem měl rád,“vzpomíná Ryzec na Krejčíka, kterému přezdívá „můj oblíbený šéf“. Zpětně uznává, že situace byla nezvyklá: „Dva dědkové se nadšeně vrhají, zatím bez jakékoliv koruny, do neznáma, kde se možná objeví či neobjeví nějaký ten kouzelník.“Pak se přidali kameraman Jaromír Šofr a producent Viktor Schwarz, získali předběžný příslib ČT, jenže Státní fond kinematografie scénář nepodpořil a Krejčíkův poslední hraný plán ztroskotal.
Ryzec považuje Krejčíka za nedoceněnou tvůrčí osobnost. „Vzhledem k svému politicky neútočnému smyslu pro humor byl tehdejším vedením státního filmu brán spíše jako neškodný exot,“shrnuje dobu, kdy se seznámili nad projektem Božská Ema. Nabídku prý dostal od vedení stylem – Krejčíku, vy prý si pořád někde stěžujete, že nemáte co dělat. Tak támhle sedí Mahler, ten zase obtěžuje s nějakým filmem o pěvkyni Destinnové, tak to spolu dejte dohromady! Ryzec se do Krejčíkova štábu dostal na dočasný záskok za nemocné kolegy, ale padli si do oka a přivedli na svět film, s jehož nečekaným úspěchem si ideoví šéfové nevěděli rady.
Poslední dokument
Následující Krejčíkův film Prodavač humoru putoval do trezoru, takže za éry 80. let už se dostal jen k roli žravého zahrádkáře v Menzelových Slavnostech sněženek. Po revoluci pracoval hlavně pro televizi, vesměs na dokumentech. „Pak ČT nabídla Krejčíkovi hodinový čas pro dokument podle jeho vlastního uvážení – a on si zvolil příběh, jak se svou rodinou byl v srpnu 1968 v Itálii na dovolené a po invazi se rozhodovali, zda emigrovat, nebo se vrátit domů. Účastnil se tam také dramatických politických aktivit italských a našich novinářů, zkoušejících upozornit svět, co se u nás právě děje,“vzpomíná Ryzec na poslední projekt, kde Krejčíkovi asistoval. „Zajímavého materiálu bylo na hodinový dokument opravdu hodně, trvalo nám několik měsíců, než se ho podařilo aspoň nahrubo sestavit. Kdyby dostal tehdy už třiadevadesátiletý režisér na dokončení trochu více času, myslím, že výsledek mohl dopadnout lépe, než když překročil rozsah a dvacet minut muselo v konečném střihu bez milosti pryč,“lituje dodnes Ryzec.