Migrace? Jen represe nestačí

Dnes začíná zasedání Evropské rady, která by měla rozhodnout o nové migrační politice. Pouhá sázka na tvrdá bezpečnostní opatření proti uprchlíkům nemusí stačit.

Už dnes se sejde nejvyšší politický orgán EU, Evropská rada, aby se usnesl na dalším směřování evropské azylové a migrační politiky. Tolik očekávanou a z důvodu soudržnosti Unie také skutečně potřebnou shodu v otázce tzv. relokačních kvót uprchlíků se přitom zjevně najít nepodaří.

Podle všeho pod vlivem změny postoje Německa, Rakouska a Itálie nedojde ani na většinové hlasování v této věci, ve kterém Česku dlouho hrozila podobná prohra jako v případě dočasného přerozdělovacího mechanismu přesně před třemi lety. Zda se podaří nalézt dohodu alespoň na některých reformních krocích vůči vnitřnímu azylovému systému, například na rámci pro přesídlování uprchlíků ze třetích zemí, zůstává otevřené.

Na čem se členské státy naopak shodnou snadno, je „řešení problému mimo území EU“, o kterém ze všech nejhlasitěji mluví premiér Andrej Babiš. V této věci se také na nadcházející Evropské radě očekává významný posun. Vůbec však není jasné, zda si pod uvedenou frází různé země představují totéž, jestli si uvědomují všechny s tím spojené zádrhele, jestli jsou připraveny investovat potřebné peníze a v neposlední řadě zda má Unie politickou sílu své představy ve třetích zemích přetavit ve skutečnost.

Představitelné modely jsou v zásadě dva: „měkký“a „tvrdý“. První varianta by znamenala vybudování uprchlických center pod správou EU na území třetích, zejména afrických zemí, kde by migranti mohli požádat o azyl, což by podle předpokladů mělo mnoho z nich od nebezpečné cesty lodí do Evropy za pomoci převaděčů odradit.

Jak ale zaručit bezpečnost žadatelů v tak nestabilních oblastech, jako je Libye? Podle práva které země by se žádosti měly posuzovat? Kdo bude platit provoz? A především podle jakého klíče by následně byli úspěšní žadatelé rozdělováni do jednotlivých členských států EU? To se zatím neví.

Tvrdá varianta má v Česku nepochybně řadu příznivců, avšak otazníků vyvolává ještě více. Jde o čistě represivní model, kdy by migranti byli aktivně zachycováni na migračních trasách a jako zločinci umisťováni do detenčních zařízení bez možnosti požádat o azyl v Evropě.

Šokující záběry z obdobného australského zařízení na ostrově Nauru přitom ukazují cosi, co si nezadá s koncentračním táborem a kde se zoufalí lidé bez jakékoliv životní perspektivy sebepoškozují, pokud přímo nepáchají sebevraždy. Poslední takový případ je deset dní starý. Jde o přístup v rozporu se základy mezinárodního azylového práva, který existující evropský systém s největší pravděpodobností jednoduše nedovolí.

K tomu je třeba přičíst, že pouze stát extrémně slabý nebo nebývale motivovaný by kdy přistoupil na to, že se vzdá kontroly nad částí území, aby si tam jiná země mohla postavit a provozovat azylové, nebo dokonce detenční zařízení.

Náměstek ministra zahraničí Bosny a Hercegoviny před několika dny v Praze ostatně naznačil, že pro západobalkánské státy je taková možnost zcela nepředstavitelná.

Podle uniklého návrhu závěrů z Evropské rady mají lídři evropských zemí tento týden v Bruselu podpořit systém „regionálních vyloďovacích platforem“v severní Africe, kam budou navráceni migranti zachycení na moři, jejichž osud se stal v souvislosti s odmítavým přístupem nové italské vlády nanejvýš nejistý. Zde by mělo být v nejkratším možném čase rozhodnuto, kdo má nárok na azyl, a kdo nikoliv. Uniklý text však zůstává obecný a důsledně se vyhýbá zodpovězení otázek položených výše včetně uvedení států, kde by platformy měly vzniknout.

Plán by měl být realizován ve spolupráci s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, který však konstatoval, že jej s ním dosud nikdo neřešil.

Ačkoliv nás tedy v Bruselu možná nečeká kontroverzní debata o relokačních kvótách, a přestože se státy EU shodnou na obecné zásadě externalizace, summit se zákonitě nevyhne sporům o to, jak má řízení migrace mimo území EU v praxi vypadat.

Unijní přístup k neregulérní migraci už několik let charakterizuje orientace na rychlé výsledky při absenci dlouhodobé strategie provázané se zlepšením životní situace lidí v konfliktních a nejchudších oblastech. Situaci lze přirovnat k Trumpově politice nasazování americké vojenské síly ve třetích zemích bez jakékoliv představy o dlouhodobé stabilizaci válečných oblastí.

Místo aby v Africe došlo k realizaci obdoby poválečného Marshallova plánu, evropské peníze původně určené na předcházení příčin vysídlení se ve velkém přesouvají na bezpečnostní a represivní opatření. Veškeré vnější politiky se chvatně podřizují cíli zcela zastavit nežádoucí migraci.

EU při tom všem hrozí, že narazí na hranice možného, dlouhodobě jak přímo v rozvíjejících se zemích, tak z hlediska vlastní schopnosti ovlivňovat věci navenek, a napáchá více škody než užitku. Čeští představitelé by si toho při opakování mantry o „řešení migrace mimo Evropu“měli být vědomi.

Místo realizace obdoby Marshallova plánu v Africe se evropské peníze přesouvají na represivní opatření.