Spor o manželství: dejme si přes ústa ústavou!

Kdyby se do zákona napsalo, že horkovzdušný balon je silniční vozidlo, byla by to pořád stejná blbost, nově jen úředně potvrzená. Balon po silnici nejezdí, paragrafy by tedy lhaly, nikdo by je nebral vážně a neřídil by se jimi.

Stejně by to bylo s normou, která by tvrdila, že svazek dvou mužů nebo dvou žen je manželství. Takový zákon by sice platil, ale nemluvil by pravdu. O tom, co je manželství, není pochyb, vedle vlastnictví či kupní smlouvy je to jeden z nejstarších institutů soukromého práva, nesrovnatelně starší a prověřenější než hranice všech evropských států. Poukazuje na to i etymologie toho slova. Je to „mužoženství“, nic jiného.

To, že by zákony neměly lhát, však neznamená, že se mají zneužívat k jiné nesouvisící aktivitě: preventivnímu umlčování oponentů. Stejně jako tu paragrafy nejsou od toho, aby ve prospěch nějaké skupiny mlžily, jejich cílem rovněž není utínat či zakazovat bouřlivou, divokou, svobodnou debatu o tom, jak a kam se pospolitost v nových časech a podmínkách vyvíjí. Ta debata už prokazatelně začala, je živá, naléhavá a reálně přítomná.

Právě k takovému násilnému zacpávání úst chce ústavu zneužít iniciativa, která se snaží definici „mužoženství“protlačit až do normy nejvyšší, která dnes rodinné právo vůbec neřeší. Nápad ho tam dostat není ničím jiným než pokušením vzít ústavu a praštit jejím sešitkem někoho přes pusu. Pojistit si, aby byl příště zticha. Jenže on zticha nebude.

Není to totiž primárně diskuse o definici manželství, která je nepochybná. Je to diskuse o tom, co chybí lidem, kteří na manželství přirozeně neaspirují. Navazuje na převratný vývoj věd o duši člověka, o lidské společnosti, o sexualitě, o všem, co se ještě před sto lety příliš nezkoumalo a mnoho se o tom nevědělo.

Snad nikdo příčetný se dnes nespokojí s představou, že motorem lidské sexuality je touha si užít – ať už v mezích normy, či zvráceně. Diskuse o stabilních svazcích není diskusí o realizaci biologického pudu, ale především o hluboké emocionální potřebě někam patřit, dát svému životu pevné základy a přijmout za někoho odpovědnost. Až při projevení takové potřeby se začíná hovořit o svazcích. U „užívání si“by nebylo o čem mluvit.

Pere-li se někdo za to, aby mohl utvořit stabilní společenství, v tu chvíli – i když s jeho přístupem kategoricky nesouhlasíme – se nepohybujeme na půdě nespoutaného dovádění, ale naopak pro dnešní dobu nepříliš populárních životních závazků. Tam už si nevystačíme s pokynem: „Mlč a zalez!“Takový postoj musí vést přemýšlivého člověka právě k tomu, čím je nadán: k přemýšlení. K pozorování. K neklidnému zpochybňování jednoznačných soudů.

Kam tato debata povede, zda a jak se pod jejím vlivem společnost změní, to ukáže třeba další stovka let. Umlčovat ji však tím, že ji zatrhnu rovnou v ústavě, jak se to dnes dělá v Maďarsku či v Polsku, je výrazem buranství a ignorance, nedostatku respektu k realitě i k těm, kteří hledají možnost, jak svůj život odpovědně uspořádat.

Uvěřit to však lze jen těm, kteří nebojují za lež, že manželství je něčím jiným než společenstvím muže a ženy nebo že přirozeně nepožívá zvláštních práv. Jsou to práva, která od začátku chrání něco, co se nedá napodobit: unikátní jednotku, v níž nový život předávájí a následně i vychovávají titíž dva rodiče, otec a matka. Aby diskuse byla možná a poctivá, je třeba projevovat respekt na všech stranách. Ti, kteří metodou pokusů a omylů hledají nové formy, by neměli lhát o formách prověřených, devalvovat je a urážet. Ti, kteří se nového poznání o člověku a společnosti a priori obávají, by neměli diskusi předčasně utínat. Rozdávat rány přes ústa ústavou.