Neustále hledáme své chyby

PRAHA První vlna popularity, na které se vezli američtí indie folkoví Fleet Foxes, je před lety do Prahy nezanesla. To až nejnovější deska Crack-up, kterou kapela vydala loni v prosinci po dlouhých šesti letech, připomíná zpěvák a kytarista Robin Pecknold.

Vzpomenete si ještě na dobu, kdy jste se jmenovali Pineapples, v překladu Ananasy? Nějak mi to k vám nesedí.

Pravda, vzpomínám. To nám bylo asi sedmnáct a připadalo nám, že naše písničky mají takový plážový, relaxační nádech, tak nás napadly Ananasy. Odehráli jsme tak ale asi jen jeden koncert.

Pojmenování nové desky odkazuje k eseji F. S. Fitzgeralda. Proč?

Nesouvisí to tolik s esejem samotným, spíše s jednotlivými písněmi, které mi přišly roztříštěné, nejednotné. Až název je spojil.

Předpokládám, že hledání názvu je něco, co vás stejně jako další umělce obtěžuje a nebaví.

Já tím úplně netrpím. Někdy mám dříve název skladby než text a melodii. Dokonce jsem jednou nejprve vymyslel název desky, ale nebyla k ní žádná hudba. Stane se.

Mezi posledními dvěma deskami je šestiletá mezera. Nebál jste se, že vás fanoušci opustí?

Byla to potřebná přestávka, kterou, jak se nyní ukázalo, ocenili i oni. Potřebovali jsme tu hudbu nechat vyzrát, najít novou cestu a vyskočit z kolotoče neustálého koncertování, ve kterém jsme byli. Nechtěl jsem začít hudbu vnímat jako produkt.

Takže jste na sebe jako umělec přísný a kritický?

Po každém koncertě se vždy snažím provést nějakou sebereflexi, zhodnotit se a najít chyby. To mě na hudbě baví, že ji nikdy nemůžete zcela ovládnout. Neustále se mění a vy se musíte zlepšovat a přizpůsobovat.