Špatné známky mají i chytré děti
Děti, které dostávají jedničky zadarmo, později často selhávají, říká odbornice na nadané děti.
Svysvědčením dnes dorazí domů na 78 tisíc žáků základních škol. Někdo se samými jedničkami, někdo ne. Podle Šárky Portešové z katedry psychologie Masarykovy univerzity v Brně vysvědčením rodiče nepotěší ani řada nadaných dětí. „Je to smutný pohled, setkáváme se s dětmi, o kterých víme, že mají nadprůměrný potenciál, a přitom se propadají do šedi průměru,“říká odbornice na vzdělávání nadaných dětí.
Jaké vysvědčení si nosí domů nadané děti?
Na to se nedá odpovědět jednoznačně. Řada z nich má samé jedničky. Vím ale také o spoustě dětí, které jsou nadané jen v některém předmětě, nebo je škola tak nebaví, že na ni úplně rezignovaly a o dobré známky se nesnaží. I nadané děti mohou mít na vysvědčení špatné známky.
O čem tedy známky vypovídají?
O spoustě věcí. Například o motivaci. Dítě, které má samé jedničky, musí být motivované podávat ve všech předmětech stabilní výkon. A to takový výkon, který odpovídá představě jednotlivých učitelů o jedničkáři. Problém je v tom, že se děti až příliš často učí jen kvůli tomu, aby dostaly dobré známky, zájem o to, co se učí, vlastně nemají. A to pro ně z řady důvodů není dobré. Pokud převládá vnější motivace, pro další vývoj dítěte je to riziko. Tak například když se jim nedaří a známky najednou nejsou podle jejich představ, mívají silný pocit selhání, jsou přesvědčeny, že jejich hodnota v očích ostatním klesla. Problém je také, že investují energii do známek, místo aby ji investovali do učení se toho, co je zajímá.
Jak by to mělo ideálně vypadat?
Je také spousta dětí, které vědomě do hloubky rozvíjejí schopnosti a zájmy v oblastech, které je zajímají, a mají v nich velmi dobré výsledky. Zároveň vědí, že není v jejich silách podávat nejvyšší výkon ve všech předmětech. Jdou si za tím, co je baví a zajímá. To je podle mě mnohem lepší cesta než obecná snaha mít dobrou známku za každou cenu a ze všech předmětů. Když je do toho budete nutit, budete je možná i brzdit v oblasti, pro kterou mají nadání. Pracujeme se skupinou dyslektiků, kteří excelují v matematice. Kdybychom po nich chtěli, aby podávali nadprůměrný vývoj i v jazycích, neustále by doháněli handicap, který tu mají a který nemohou vyrovnat, a to by je brzdilo v rozvoji jinde. Stručně řečeno, zprůměrovali bychom je.
Takže děti se samými jedničkami jsou vlastně v nevýhodě?
Může to tak být. Víte, je hodně chytrých dětí, které na základní škole spoléhají na svou vysokou inteligenci a paměť a neučí se učit. Systém je nastavený tak, že jim učitelé dávají stejné výzvy jako ostatním a tyto děti nejenže stagnují, ale neučí se ani plánovat si práci, dosahovat cílů a překonávat při tom překážky. Nerozvíjejí strategie, jak ukládat informace do paměti. To pak bývá pro některé z nich ve vyšších třídách problém. Ve srovnání s průměrnějšími dětmi, pro které byla škola náročnější a tyto strategie si vybudovaly, jsou v nevýhodě. Pro rozvoj velmi nadaných dětí je to opravdu značné riziko. Proto také apelujeme na to, aby je školy včas rozpoznaly.
Jak to ty děti ovlivní?
Jsou zvyklé, že jim všechno jde a nemusí se o to snažit. Když to ve vyšší třídě jít přestane, mívají tendenci vyhýbat se úkolům a výzvám, ve kterých by mohly zažít neúspěch. Tyto chytré děti se pak do některých aktivit raději ani nepouštějí, bojí se dělat chyby a neumějí se z nich učit. Tím, že nejdou do rizika, nerozvíjejí vůli a schopnost překonávat překážky.
Mimořádně nadaných dětí jsou v populaci tři procenta, nadaných ještě více. O kolika z nich školy vědí?
Nevíme o několika desítkách tisíc nadaných dětí, mimořádně nadaných školy identifikovaly jen 1 500. Důvodů, proč se to nedaří, je více. Od toho, že nemáme odpovídající diagnostické testy, až po učitele, kteří nadané dítě neumějí poznat. Samozřejmě se to netýká všech, ale když se o tom bavím v úvodu kurzů o nadání pro učitele, opravdu hodně jich říká, že se s nadaným dítětem za svou praxi ještě nesetkali. To je ale velmi nepravděpodobné. Jen neumějí nadané dítě poznat. Přitom u takového dítěte je opravdu důležité, aby učitel měl zmapované jeho silné a slabé stránky a podle toho přizpůsobil úkoly a výzvy, které před něj staví.
Učitel by měl vědět, že je dítě nadané, přestože je dyslektik nebo je pomalé.
Šárka Portešová
Katedra psychologie Masarykovy univerzity v Brně
Proč učitelům tak často nejde rozpoznat nadané dítě?
Nikdo je to neučí. Pak si řada z nich představuje, že nadané dítě se projevuje jako malý Einstein, který všechno ví, ve všem exceluje, nosí pečlivě vypracované domácí úkoly a hlásí se v hodinách. Učitel by měl vědět, že dítě může být chytré a zároveň může být pomalejší než spolužáci, může mít problémy s pamětí nebo může být dyslektik. Nadání bývá rozloženo nerovnoměrně, zatímco v jedné oblasti je dítě handicapované, v jiné může excelovat. A nic na tom nemění fakt, že má neúhledné sešity nebo má ve zvyku debatovat o věcech, které učitele vyvádějí z míry. Velkou část nadaných dětí vnímají učitelé spíš jako problémové, rušící. Ty děti narážejí na systém, který na ně není připraven. Dítě často zapadne do šedi průměru. Setkávám se s dětmi, které jsou velmi nadané, ale mají pomalejší psychomotorické tempo. Takové dítě si učitel snadno zařadí podle toho, že je v testech pomalejší než jeho spolužáci, a nebude mu dávat náročnější úkoly. Jenže bez nich se dítě nudí a podává ještě horší výkon, takže učitel ještě dál sníží laťku. Nakonec je z nadaného dítěte průměrný až podprůměrný žák, pro kterého je škola trauma.
Co je s potenciálem těchto dětí?
Ten škola často ničí. Některé si najdou aktivity mimo školu a tam rozkvetou, ale ve škole přece jen tráví spoustu času. Leckdy je to smutný pohled. Takové děti se propadají v bludném kruhu.