Záhada mrtvých dívek. Vrah unikal dvanáct let
Jiří Pánek redaktor IDNES.cz
Bylo léto roku 1968 a právě začínal druhý prázdninový týden. Dvě třináctileté kamarádky, Jana Unčovská a Jarmila Kamenovová, se vypravily z Jinonic na koupaliště do Prokopského údolí.
Do cíle, na Klukovické koupaliště, zbývala děvčatům ještě necelá půlhodina. Do konce života už jen pár minut.
Ozval se výstřel a Jana ucítila v hlavě prudkou bolest. Těžko říct, jestli si stačila uvědomit, že ji právě někdo střelil. Začala padat na cestu. Její tělo přitom zasáhla druhá rána.
Jarmila zůstala v šoku stát. Pak se podívala směrem, odkud přišel výstřel. Spatřila střelce. On uviděl ji. Poznala ho. Muž znovu zamířil a vystřelil. Rána byla smrtící. Pachatel přišel až k ležícím dívkám a zblízka na ně znovu vystřelil. Rána jistoty. Možná taky rána z milosti. Aby netrpěly. Aby už nikdy nepromluvily.
Těla našli ještě před půlnocí. V Prokopském údolí pod svahem poblíž pěšiny je objevil Rudolf Unčovský, Janin tatínek. „Rval zoufalstvím trávu a křičel: Chudinka moje malá!“cituje v knize Lovec přízraků jednoho z účastníků pátrací akce spisovatel Viktorín Šulc.
V úterý 9. července 1968 proběhlo ohledání místa činu i pitva. Pachatel školačky nijak sexuálně nezneužil.
Kriminalisté měli tři hlavní vyšetřovací verze. Podle první dívky zavraždil někdo z okruhu známých. Ukázalo se však, že vztahy s příbuznými či spolužáky byly bez problémů.
Podle druhé verze byl vrahem trestaný či duševně narušený člověk. Ani tenhle směr prověřování nebyl úspěšný.
A do třetice – dívky vyrušily vraha při jiné trestné činnosti, nebo jde o člověka s oblibou ve zbraních.
Pistolník z Prokopáku
Osmnáctiletý František Zenker bydlel přímo v Prokopském údolí. Zbraně miloval, rád si hrál na vojáky. V pondělí 8. července 1968 přišel Zenker domů z práce v hlubočepské keramičce před třetí odpolední. Chvíli se věnoval psovi a pak ho napadlo, že by si mohl zajít k lesíku Punčocha zastřílet z pistole.
Vylezl do stráně a podíval se přes cestu na borovici, na které byla namalovaná turistická značka. To bude jeho terč. Zvedl pistoli, odjistil a zamířil.
Ve stejném okamžiku, kdy se dotkl spouště, se mezi akátovými keři u cesty objevila hlava. Mladinká Jana právě vstoupila do dráhy vypálené střely. „Z obavy, že by mě mohla prozradit, jsem vystřelil znovu. Střela ji zasáhla, když klesala k zemi. A najednou se objevila ještě jedna holka. Oba jsme strnuli a koukali na sebe. Z jejího šokovaného obličeje jsem pochopil, že mě poznala. Že pokud nevystřelím, tak uteče a udá mě. Tak jsem zamířil i na ni,“přiznal později Zenker.
Zenkera policisté poprvé vyslechli 9. července, den po činu. Prověřovali udání, že se toulá po údolí se zbraní. Domovní prohlídka však nebyla úspěšná. Sebevědomý Zenker tvrdil, že má alibi, které mu potvrdil jeho kamarád Narcis Maršálek. Hodilo se mu to. Kryl tím pro změnu nějaký svůj průšvih.
Ve čtvrtek 11. července oslavil Zenker devatenácté narozeniny. A v pátek musel znovu na policii. Tam opět lhal. Když mu kriminalisté předložili fotky obou dívek, prohlásil, že je nezná.
Kriminalisté prověřili stovky osob. V srpnu obsadili Československo vojáci „spřátelených“armád, k tomu přibývaly další zločiny. Vyšetřování nakonec ztroskotalo. V listopadu 1968 policie pátrání po pachateli přerušila.
V průběhu dalších let se policisté pokoušeli ke kauze vracet. Až po téměř šesti letech přišel zlom. V březnu 1974 předvedli Františka Zenkera v souvislosti s přepadením pošty na Těšnově, při kterém přišel o život 24letý strážmistr Jiří Velíšek. Kriminálka prověřovala poznatek, že Zenker drží nelegálně zbraň. Policisté prohledali jeho chatku, pistoli neobjevili, zato našli mapu s vyznačeným místem vraždy dívek. Výslech se proto zaměřil na tento případ. A Zenker se k překvapení vyšetřovatelů přiznal. Následně to však odvolal. Během šesti let už podruhé unikl.
Pachatel byl nakonec odsouzen k patnácti letům vězení.
Zlom přišel v roce 1980
Několik dalších let to vypadalo beznadějně. Až v roce 1980 se nechal kriminalista Jiří Markovič přesvědčit svým kolegou z operativy, aby se na nevyřešený pomník znovu podíval.
Znovu prověřovali Zenkerovo alibi a kamarád Maršálek u dalšího výslechu přiznal, že lhal – jeho tehdejší delikt už byl promlčený.
Dvanáctého listopadu 1980 přijeli pro Františka Zenkera do práce. A ten se nakonec přiznal. „Najednou praskl! Nechal kličkování a spontánně začal vypovídat. Pochopil jsem, že tlak vzpomínek musel být pro jeho psychiku v uplynulých dvanácti letech velmi silný, vzpomíná plukovník Markovič.
Hlavní líčení začalo v červenci 1981. Zenker překvapil. V jednací síni náhle popřel, že vraždil. Nakonec byl odsouzen k 15 letům vězení. Stále žije. Kde, to veřejné zdroje neuvádějí.