Hybnerová a Táborský mezi realitou a snem
Začíná to vlastně velice srozumitelně. Maloměsto uprostřed Spojených států, postarší pár sedící na verandě svého domu. Ona si chce povídat o čemkoli, vedle sebe však má unaveného bručouna, který by na židli nejraději potichu zapustil kořeny. Vanda Hybnerová a Miroslav Táborský takhle uvedou své Jonesovy, Jennifer a Boba ze hry Ze života Jonesových, kterou na Letní scéně uvádí pražské Divadlo Ungelt.
Zatuchlou idylu tohoto páru však náhle naruší výbuch emocí. Do jejich domu doslova vpadnou noví sousedé, mladý pár v podání Lucie Štěpánkové (Pony) a Ladislava Hampla (John). Jmenují se taktéž Jonesovi, jsou zamilovaní, veselí, bezprostřední a trochu blázniví. Zdá se, že se bude hrát o střetu dvou generací, kdy radost a entuziasmus té mladší pomůže vyhnat běsy a plíživou mechovitost té starší. Autor hry, současný americký dramatik Will Eno, se však nedává tak zadarmo.
Mozaika výstupů
Před diváky se totiž náhle začne odvíjet mozaika více či méně provázaných výstupů, kdy se jednotlivé páry setkávají tu spolu, tu odděleně, tu promíchaně. Enův brilantní jazyk a talent pro absurdní situace dodává téměř každému setkání nějakou nečekanou pointu či břitký bonmot. Nejvíce takových příležitostí dostává Hampl ve svém neotesaném Johnovi. Celkově však netušíme, kam tohle všechno spěje. Vzniká mezi oběma protějšky milenecký vztah? Míchá se realita s představivostí každého z nich? Či snad Pony a John představují vzpomínky na mladší verzi Jennifer a Boba?
Před prosincovým uvedením této inscenace na své kamenné scéně Ungelt avizoval, že se nastudováním Enovy hry vrhá do dosud nepoznaných vod. Výběrem herců, režiséra a hlavně tématu prý chtěl oslovit mladší generaci, než je ta, která do oblíbené scény míří. Ač i tato novinka stojí a padá se silnými hereckými výkony (což všichni čtyři protagonisté zvládají dobře), diváci se zde tedy skutečně nedočkají klasické současné konverzačky. Ostatně sám autor bývá řazen mezi absurdní dramatiky a postmoderně rezignuje na klasickou výstavbu textu.
Režisér Marek Němec, který zaujal odvážnou inscenací Brechtova Baala ve Švandově divadle, se však i přes nabídnutý text drží docela při zemi. Jako by nechtěl diváky uvyklé tradiční produkci Ungeltu vyděsit. Inscenace ale možná právě proto zůstává tak trochu na půl cesty mezi klasikou a experimentem.