Kdo projde džunglí
Kdo chce do tenisové špičky, musí obětovat i školu
Kdysi objevil Petru Kvitovou, letos do Wimbledonu doprovázel třeba Dalibora Svrčinu, nejmladšího účastníka juniorské soutěže. Sportovní ředitel tenisového svazu Jaroslav Balaš zblízka pozoruje pachtění dětí a jejich rodičů za blýskavým mámením trofejí, věčnou slávou a štědrými odměnami.
A snaží se jim pomáhat.
V jaké formě je juniorský tenis?
V dobré. Máme na Wimbledonu tři kluky – Dalibora Svrčinu, Jonáše Forejtka a Ondřeje Štylera. Jirka Lehečka se bohužel zranil na předcházejícím turnaji v Roehamptonu. Nadějně si vedou i další hoši.
Co dívky? V Londýně se nepředstavila ani jedna.
Může to opticky vypadat špatně, ale vůbec to tak zlé není. Řada děvčat už objíždí turnaje dospělých. Vždyť i Markétě Vondroušové je teprve devatenáct, taky Monika Kilnarová nebo Magdalena Pantůčková šplhají po žebříčku WTA.
V mužské dvouhře tu nastoupil jen Jiří Veselý. Proč nedorůstají další Češi pro grandslamy?
Projevuje se tenisová globalizace. Vezměte si, kolik zemí je zastoupených v juniorských i dospělých soutěžích, jak se vše posouvá. U děvčat je cesta na profesionální okruh jednodušší, pouť juniora k velkým turnajům je běh na dlouhou trať.
Kolik let zabere?
Třeba pět. Kluci mají před sebou práci, práci a ještě jednou práci.
Česko sestoupilo v Davis Cupu ze Světové skupiny. Vyhlídky nejsou nejradostnější. Rýsuje se tedy na obzoru změna?
Věřím tomu. Svrčina, Forejtek, Lehečka a další mají výborné předpoklady. Navíc se hranice světové třídy posunula z Top 100 kamsi k Top 200. Rozdíl mezi 80. a 180. hráčem světa je jen číslo na žebříčku.
Jak je finančně i psychicky náročný přechod od juniorů mezi profesionály?
Strašně těžký. V téhle fázi mají ohromný vliv rodiče, trenéři, manažeři. Kluci jsou zvyklí vyhrávat, postoupí mezi dospělé na turnaje kategorie Futures a jsou v džungli.
V jaké?
Hoši z celého světa se tlačí v žebříčku co nejvýš, aby se posunuli na další úroveň, na challengery. Důležité je, že Jihoameričané a vůbec hoši z jižních národů rychleji vyspívají. Podívejte se na Svrčinu, jak je drobný. Jde také o somatotypy. Nemáme takový výběr, že si najdeme 190 centimetrů vysokého servismana a toho si budeme piplat.
Jak je třeba se Svrčinou a spol. pracovat?
Musíte je uklidnit, udržet je motivované, objezdit s nimi turnaje. Je to oběť rodiny, okolí, všech. My ze svazu se snažíme maximálně pomáhat, zvyšujeme počty turnajů na našem území, aby mohli sbírat body s co nejnižšími finančními náklady.
Jak lze skloubit vzdělání a tenis?
Je naprosto scestná představa, že tenista bude úspěšný na mezinárodním poli, když od osmi do tří posedí ve škole a zatrénuje si po vyučování. Bohužel, vzdělání trpí. Už i junioři mají kolem sebe široké týmy, všechno se zprofesionalizovalo.
Jak dlouho denně trénují junioři?
Pět až šest hodin. Kurt dopoledne, kurt odpoledne. Kondice, rehabilitace. Mají rytmus podobající se pracovnímu dni dospělého. Samozřejmě se přihlíží k biologickému věku, u patnáctiletého Svrčiny by byl takový dril kontraproduktivní.
Jste studovaný učitel. Co říkáte na odsouvání školy do pozadí?
Vyvíjí se tenis i vzdělání. Dalibor Svrčina dokončoval základku po internetu. Třeba v Americe je to běžné. Když se podíváte, kolik turnajů děti hrají a na jakých místech, je jasné, že ve škole denně nejsou.
Jsou tenisoví rodiče šílení?
Pozor, bez jejich nadšení nikdo do špičky neprorazí. Stojí vás to peníze, čas. Zajišťujete a zařizujete řadu věcí, vozíte dítě na tréninky, doprovázíte na turnaje. Podporujete ho a povzbuzujete, což platí po celém světě. Petr Korda zažívá v Americe totéž – obětuje se pro kluka. Martin Damm, Aleš Kodat jakbysmet.
Mrzí vás, že děti bývalých českých hráčů válí za USA?
To s sebou přináší doba. Ale je úsměvné, že nejlepší američtí tenisté v některých kategoriích jsou Češi... Ale co, narodili se v Americe, jejich rodiče tam žijí.
Může s tím svaz něco udělat?
Těžko. Oni mají na Floridě zázemí a podle současných pravidel ITF nás reprezentovat nesmějí, když jednou nastoupili za USA.
Znamená budování profesionální kariéry sázku na jednu kartu? Nebo třeba lze díky tenisu získat stipendium na studium v USA?
Univerzita v Americe je vysoce nadstandardní plán B pro tenistu, jenž umí tenis na mezinárodní úrovni. Tímhle způsobem se pak mohou rodině vrátit vynaložené investice. Třeba Michal Kokta, kdysi jeden z našich největších talentů, pracuje jako trenér na univerzitě v Arizoně.
Wimbledonští semifinalisté John Isner a Kevin Anderson prošli americkým vysokoškolským systémem, že?
Najde se víc hráčů, kteří se přes univerzitu dostali na ATP Tour. Nemyslím si, že by tenista uháněl v jednosměrce. Pořád je víc možností, kam se vrtnout. Ani mí rodiče nebyli nadšeni, když jsem se dvěma vysokoškolskými tituly pořád chodil domů s ponožkami od antuky.
Pozor, bez nadšení rodičů nikdo neprorazí. Stojí vás to peníze, čas. Zajišťujete řadu věcí, vozíte dítě na tréninky, na turnaje.
Jak jste vlastně objevil Petru Kvitovou z Fulneku?
Táta s ní trénoval a objížděl turnaje, kde jsem je potkával, protože jsem z Prostějova. Petra nepatřila k úplné žákovské špičce. Jako všechny vyšší děti se trošku prala s koordinací. Byli jsme pořád v kontaktu, okolo Petřiných patnácti let jsme se dohodli, že část přípravy bude probíhat v Prostějově, kam se později přesunula nadobro.
Pořád ještě nacházíte talenty na venkovských kurtech?
No jasně! A jsme za to vděční. Minulý týden vyhrály holky mistrovství Evropy do čtrnácti let, k čemuž přispěla Linda Nosková, která pochází z klubu Na Dolině v Trojanovicích pod Beskydami. Zaplať pánbůh, že je pořád spousta srdcařů – trenérů i majitelů klubů.
Tuze šikovné jsou sestry Fruhvirtovy. Rostou z nich hvězdy?
Linda a Brenda náleží mezi opravdu velké naděje. Ve svých ročnících (2005, 2007) patří k absolutní světové špičce. Jejich rodina se pro ně naprosto obětovala, dělá pro ně maximum. Sparta Praha jim vytváří co nejlepší podmínky. Přesto i ony musí urazit strašně dlouhou cestu, na které je spousta nástrah.