Dospěly jsme. Mladé holky už mají respekt
Úctu, úspěchy, úsměvy. To mají. Jen zlato páru Nausch Sluková – Hermannová schází. Zatím.
Na honosné lodi Rotterdam zakotvené ve stejnojmenném přístavním městě si mohou připadat jako hrdinové oscarového Titaniku. „Je to hezké, ale zároveň zvláštní, bydlet na lodi. Už asi desetkrát jsme se zamotaly v bludišti malých chodbiček,“rozesměje se Barbora Hermannová.
Podstatnější je, že s parťačkou Markétou Nausch Slukovou netápou na písku.
Od léta 2015, kdy se české plážové volejbalistky po propíraných rošádách daly do kupy, sbírají úspěchy. Olympiáda v Riu, solidní výsledky na nejvyhlášenějších akcích.
Po červnovém triumfu na turnaji Světové série v Ostravě se dokonce Nausch Sluková – Hermannová jako první český pár v historii na chvíli vyhouply na druhé místo světového žebříčku.
Svoji spolupráci nyní touží pozlatit na mistrovství Evropy v Nizozemsku, do něhož vstoupily jako aktuální světové šestky, jako spolufavoritky a druhý nasazený pár šampionátu. „Cítíme, že zejména mladší soupeřky z nás mají respekt,“všímá si třicetiletá Nausch Sluková, která je z páru zkušenější, zběhlejší a výřečnější.
Pozorujete, že si vás rivalky víc všímají?
Markéta Nausch Sluková: Není to tak, že na nás někdo víc kouká – kdy odpočíváme, kdy si povídáme, jak vypadá rozcvička. Nevnímám to možná i proto, že se s holkama potkáváme každý týden na turnajích. Jestli nás někdo sleduje, nemusíte o tom ani vědět. Respekt se ale pozná na hřišti, třeba u holek do dvaceti let. Koukáme na jejich videa, kde jsou schopné hrát výrazně odvážněji. Proti nám nebo jiným vysoce nasazeným týmům podvědomě zafunguje respekt ze stáří a zkušeností.
Barbora Hermannová: Je to přirozený vývoj, kterým jsme si všechny prošly. Máte talent, ale odvaha proti top týmům vám chybí. Třeba si vybavím první zápas proti Kerri Walshové (trojnásobná olympijská vítězka). Aniž bychom začaly hrát, už měla nad námi převahu jenom tím, jak z ní vyzařovala energie, sebevědomí a zkušenosti. Ale těch už máme s Markétou taky dost.
Jak vám sedí role favoritek?
MNS: Nedávno jsme se o tom bavili se Simonem (Nauschem, koučem Češek a manželem Slukové), když za námi přijel na návštěvu i trenér olympijských vítězek Laury Ludwigové a Kiry Walkenhorstové. Říkal, že když favorit hraje s outsiderem dobře, vyhraje. Když hrají oba špatně, favorit zase vyhraje. Jediná varianta, kdy favorit prohraje, je, že hraje špatně a outsider extrémně dobře. Musely jsme se naučit vnímat roli favorita jako odměnu. Každý by jím chtěl být, protože to znamená, že jsme se dostaly na určitou úroveň v našem sportu.
Je tohle největší změna od doby, co spolu hrajete?
MNS: Dospěly jsme. Už dřív jsme dokázaly trápit evropské a světové top týmy, zahrát výborný volejbal, ale chyběla nám konzistence a možná důvěra, že není překvapení, když zahrajeme dobře. Teď hrajeme stabilně, daří se nám porážet výborné týmy, máme výsledky a samy se řadíme k top týmům. Jsme vyspělejší a stabilnější.
Jak jste se změnily lidsky?
BH: U mě je to asi větší pokrok než u Maki. Byla jsem spíš hráčka kvalifikací, ale za tři roky jsem šla do větší hloubky, co obnáší život profesionálního sportovce, co se musí odsunout a čemu se víc věnovat. Snažím se nespadnout do nějakého totálního vypnutí, kdy člověk přestane nad beachem přemýšlet. To se u mě hnulo nejvíc. Od začátku letošní sezony umíme být klidné na hřišti, jsme sehrané. Známe se víc charakterově. Víme, jak na sebe reagovat, když je jedna pod palbou soupeřek a nemůže se z toho dostat. Přibližně víme, jakou si dát informaci, jak se podpořit. Pořád ale máme mezery, na čem se dá zapracovat.
Máte medaile ze čtyř- a pětihvězdičkových turnajů Světové série, stříbro z mistrovství Evropy 2016. Není příhodná doba doplnit sbírku o zlato?
MNS: Pro nás je světovka trošičku důležitější, protože přes ni vede cesta na olympiádu. Je to to, co nás živí, v ní musíme být úspěšné, aby dávalo smysl dělat plážový volejbal profesionálně. Ale mistrovství Evropy je jednou za sezonu.
A punc šampionek nezní zle.
MNS: Je to jiné, než když řeknete, že máte zlato z Ostravy. Strašně rády bychom ukořistily medaili, ale zase s pokorou vnímáme, že cesta je dlouhá a poměrně náročná. Taky je to jediné, co se dá srovnat s ostatními disciplínami. Každý sport má svoji specifickou tour, ale mistrovství Evropy je nějaký pojem. Tomu titulu všichni rozumějí. Lidé si ho dovedou představit daleko líp než turnaj světovky, grandslam nebo major, který je přitom daleko lépe obsazený.
Máte takové lidi ve svém okolí?
BH: Takových už je málo, kteří by třeba nevěděli, co znamená páté místo ze světovky. To spíš nepostřehnou, kde zrovna jsme ve světě.