Hybridní válka bolí méně než skutečná

Česko se přednedávnem v Helsinkách připojilo k patnácti zemím, které chtějí bojovat proti hybridním hrozbám. Z frekvence výskytu pojmu hybridní válka v médiích se také dá usuzovat, že se brzy stane stejně významným jako v minulosti studená válka. Mně to však vždy připomíná jednu anekdotu. Když se kdysi vrátil gruzínský voják sovětské armády sloužící v Maďarsku domů, zeptal se ho jeho děda: „Co jste tam, chlapče, pili?“

„Borfolt, dědečku, my jsme tomu říkali freče.“

„Co to je, prosím tě?“reagoval děd a dostal odpověď: „Jeden díl vína a tři díly vody.“

„Vidíš, a já tohle prodávám jako víno celý život a vůbec nevím, že se tomu říká freče,“usměje se nakonec děda.

Také my stále častěji sledujeme zhoršující se bezpečnostní situaci ve světě i v Evropě, aniž jsme věděli, že se vede hybridní válka.

Sám termín se vyvíjel – z prostředku přípravy nepřátelského prostředí pro nasazení vojenských jednotek v ucelený nástroj pro vedení válečných operací bez použití vlastních armád, kdy za vás boje vede vojensky někdo jiný. Jedním z příkladů je občanská válka v Sýrii.

Veřejně se o hybridní válce začalo častěji mluvit v souvislosti s událostmi na Ukrajině a anexí Krymu. Možná i proto, že neevokuje hrůzy války skutečné.

Když však zalistujeme dějinami starověkého Řecka a Říma či dějinami diplomacie, zjistíme, že se neděje nic nového, „hybridně“se bojovalo od nepaměti. Teď jen starou praxi převedli do moderní terminologie.

Pro mnoho politiků je tento způsob boje ironicky řečeno přijatelný a budeme se s ním zřejmě muset smířit. Ve srovnání s válkou skutečnou totiž zároveň vyžaduje skrovnější prostředky a výsledky jsou přitom mnohdy srovnatelné.

Při vedení hybridní války se aktuálně využívají sofistikované postupy ovlivňování veřejného mínění s využitím kybernetických prostředků a sociálních sítí. Vedle klasických zpravodajských her a hackerských útoků se sahá po polopravdách, konspiračních teoriích, fámách.

Státy by však měly usilovat o to, aby hybridní války nepřerůstaly ve vojenské konfrontace na lokální a globální úrovni. Proto je třeba ukončit regionální střety, zejména na Blízkém a Středním východě a na Ukrajině, prosadit denuklearizaci Korejského poloostrova, udržet jadernou dohodu s Íránem.

Tím by se ze současné hybridní války v klasickém pojetí, zahrnujícím i vojenské zásahy, stala vlastně válka informační, tedy ideové střetnutí nejrůznějších společenských systémů. A v tom má západní liberální demokracie nad autokratickými režimy stále nespornou převahu a je efektivnější.