Vyhraje ten, kdo vymění Hamáčky za Hamany

Žádná ze stran dnes nedokáže porazit imperátora Andreje. Dokonce ani oslabit. Imperátor bere všechno. Čím větší průšvihy má, tím rychleji mu rostou preference. Je tedy neotřesitelný.

Tak to navenek vypadá, ale pravda je to jen z poloviny. Imperátora dnes nedokáže oslabit žádná ze stran, ale pohodlně by ho vyrazil ze sedla nadaný, energický a inspirativní jedinec. Jednotlivec. Jeden člověk.

Kdo? Na jeho jméno se neptejte. V žádné straně se už dlouho neobjevil. Spojíme-li však zjevnou touhu lidu po autoritě se skutečností, že dvě třetiny voličů hlasují pro někoho jiného než Babiše, je patrné, že okoukanému stárnoucímu bossovi by snadno vyrazil hračky z rukou třeba čtyřicátník s chlapeckým úsměvem, z něhož by penzistky padaly do kolen. Jen by strany musely najít odvahu nahradit jím dosavadní lídry, kteří zarputile prokazují vlastní neschopnost.

Zní to zjednodušeně, ale je to tak. Dnešního premiéra nevynesly do Strakovky sliby, ale nový příběh, hlad po silném vedení a nenaplněná touha zástupů být jako on. Tedy všechny atributy, které vyblednou ve chvíli, kdy se na scéně objeví někdo jiný s novým, neotřelým příběhem a čerstvějším důvodem, proč se s ním ztotožnit. Bude-li nadto mladší, vzdělanější a pohlednější, do šesti měsíců budou hrát koláče preferencí úplně jinými barvami. Je úplně jedno, co bude říkat o uprchlících. Bude-li to říkat s energií a autoritou, třetinu voličů na to uloví.

Soudobé hlasování ve všech zemích sleduje stále stejné schéma, ve kterém jednou triumfuje Orbán a podruhé Kiska, jednou Macron a podruhé Trump, jednou Merkelová a podruhé Salvini, jednou ultrakatolík a podruhé komunista. Napravo, nalevo, uprostřed, kavárna i nálevna, vítání i stavění plotů, tradice i sociální inženýrství. Nic z toho dnes není strategií potřebnou pro vítězství, protože o vítězství se rozhoduje na jiné úrovni. Je to úroveň prostého, až směšně přímočarého lidského kouzla. Obdivu k tomu, kdo mě má vést, ať už má namířeno kamkoli.

Není to neřest ani výsada dneška. Je to lidské, tradiční i správné. Vůdce má vynikat nad zástup. Specifikem doby je, že se takoví lidé z politiky téměř vytratili. Místo lídrů si strany do čela volí Hamáčky, Fialy, Bělobrádky, Pospíšily a Gazdíky. Bylo by nevkusné vtipkovat na téma pořekadla nomen omen, ale obrazně řečeno je jisté, že žádná strana, která by chtěla pomýšlet na úspěch, nemůže mít ve svém čele Hamáčka. Musí tam mít Hamana. Když ho bude mít levice, bude příští vláda levicová. Vytáhne-li Hamana pravice, země se pootočí doprava.

V Česku dnes mají takového lídra jenom dvě strany – andrejovci a tomiovci, v obou případech fankluby jednoho muže. Všechny ostatní se svými personami fatálně selhávají, neboť skutečného lídra ani nehledají. Místo aby veřejný prostor zásobovaly soutěživými vítězi, všechny jejich mechanismy směřují k udržení pozic nepoučitelných poražených. Jedině tak si lze vysvětlit, proč dnes Hamáčci v koalici s hlavním soupeřem vystupují jako nehrající béčko někoho, kdo už je jednou přejel válcem. Jedině tak si lze vysvětlit, proč se Fialové pravidelně chlubí růstem preferencí o jedno procento, aniž jim dochází, že vlastní existencí své straně brání vystřelit nahoru o dvacet procent. Jedině tak si lze vysvětlit, proč se Pospíšilové tlačí dopředu, aby se jejich lidé už nikdy nedostali do Sněmovny.

Největší odvaha je vždycky potřebná k tomu, aby se člověk v případě nezbytné nutnosti sebekriticky odebral do míst, jejichž název se sem nehodí psát. Stranické aparáty dnes celou svou činností sledují pravý opak – zachraňují a rehabilitují losery. Dokud neseberou odvahu k jejich defenestraci, budou je zašlapávat do země imperátoři se slabou třetinou voličské přízně.