Český „feťák číslo 1“žije
Šestadvacet let už měl být mrtvý
Dvaapadesátiletý Jaroslav Polakovič sebou prudce škubne, odhodí francouzské hole stranou, prohne se bolestí jako luk a zapře o stůl. Křeč je tak silná, že bolestí zatne zuby, jinak by musel řvát. Přesto může za každou takovou bolest, která mu projede celým tělem, být rád. Už šestadvacet let měl být podle lékařů mrtvý. „V roce 1991 na jednom z léčení mi dávali maximálně rok života. Fetoval jsem tehdy už tolik, že jsem si píchal i čtyřicetkrát denně. Prostě jsem jenom dřepěl a šlehal si. Furt dokola, až nakonec jsem vyskočil z okna paneláku, rozbil se na cucky, prožil klinickou smrt a stejně dál fetoval,“vypráví v drsné syrové zpovědi Polakovič. Muž, který jako jeden z prvních v Česku začal v sedmdesátých letech coby mladý student v prváku vařit pervitin.
Jaroslav Polakovič se už jako dítě rád zavíral do tátovy garáže v malé vesničce Pacelice u Blatné v jižních Čechách. Chemie ho bavila – sám prý zkoušel míchat různé „Molotovovy“koktejly, garážové výbušniny se silou trhat ruce, nebo prostě jen „smrtomixy“, jak říká. „Dostat se ke kyselinám, peroxidu, travexu nebo tuhému lihu byla tehdy sranda. Já už jako dítě byl prostě jinej. Zdálo se mi o čarodějnicích, lektvarech, měl jsem různý zjevení a nonstop jsem něco míchal,“vypráví pomalu a trhaně Polakovič.
V osmé třídě se chtěl přihlásit na chemickou průmyslovku. Učitelé jej přesvědčili, ať jde na Vojenskou střední odbornou školu v Žilině na obor chemické technologie. Dlouhovlasého mladíka hned první den ostříhali, aby zapadl. „Pro mě to bylo šílený, ze školy mě bolela hlava, tak jsem si začal kupovat alnagon,“pokračuje Polakovič. Tehdy volně prodejný lék přezdívaný „áčko“už v té době byl nejpopulárnější analgetikum. Jedna tableta tělu dodala kyselinu acetylsalicylovou, kodein i kofein. Polakovičovi pomáhal i od stresu. Jeden den si jej vzal a vyrazil s kamarády na pivo. Po dvou půllitrech se cítil poprvé úplně mimo. Vytažený z reality, stresu. „Začal jsem to vyhledávat. Cíleně si brát alnagon a pít,“pokračuje ve vyprávění. A potkal partu, která už frčela na braunu, české náhražce heroinu. V polovině sedmdesátých let nadějný chemik Polakovič již ovládal vzorec, jak vyrobit pervitin, stejně jako legendární Jiří Glos alias Freud, pražský narkoman a chemická mozková kapacita, který v době normalizace u znovuzrození pervitinu stál.
Polakovič začal mít ale kázeňské problémy, škola jej poslala i na psychiatrii, odkud má dodnes schovanou zprávu s diagnózou. Na ušmudlaném papíru tehdy stálo: Chorobná nepřizpůsobivost k vojenskému prostředí a uniformám. Aby ne – pobyt ve vojenské škole popisuje jako nepředstavitelné trauma, horší než cokoliv, co zažil na drogách. „Ve čtvrťáku mě vyrazili a dali mi modrou knížku. To byl nejšťastnější den mého života. Dva měsíce v kuse jsem slavil a vrátil se domů,“pokračuje.
Partie? Holka s lékárnou
Našel si dívku a po pár měsících se dozvěděl, že čekají rodinu. Vzali se a čekali mimino. Polakovič přestal i fetovat, co to jen šlo. „Po porodu mi řekla, že dítě není moje. Že je nějakého lampasáka. Umíte si představit tu šílenou zlost, která do mě vlítla. Rozumíte? Lampasáka...“zapíchne Polakovič oči do země a pevně sevře pět. „Rozvedl jsem se a frčel na drogách už naplno. Byl jsem šestnáctkrát na léčení,“pokračuje. „No, možná to bylo i víckrát. Šel jsem vždy, když drogy už nezabíraly, bylo mi zle a potřeboval jsem se vyčistit. Vůbec ne, aby člověk přestal fetovat, ale aby droga zase začala účinkovat. Celý léčení jsou k ničemu, když ve skutečnosti feťák sám nechce. Akorát jste tam a už se nemůžete dočkat, až si znovu dáte,“popisuje přímočaře.
Jenže i v terapeutických komunitách se k drogám dostal. Jednoduše. Třeba za džínovou bundu. „Přišla jedna holka za kamarádem na návštěvu, a že se jí líbí „džíska“, kterou jsem měl. Tak jí jednoduše říkám – přines jedy a je tvoje. Druhej den přišla s igelitkou jedů,“vzpomíná, jak po svém nejdelším období, kdy byl čistý – tedy bez drog – po nich znovu po jedenácti měsících sáhl. Byl rok 1991 a v terapeutické komunitě v Němčicích se léčil jako jeden z prvních. Lékaři měli jasno. Když nepřestane fetovat, do roka zemře.
Jenže Polakovič, v té době už potřetí ženatý, ještě přidal. „Moje třetí žena měla lékárnu. Bral jsem si ji s tím, že budu mít snadnější přístup k lékům. To ale nefungovalo a já byl v té době už úplně v prdeli. Šlehal jsem si třicetkrát až čtyřicetkrát denně. Jenom jsem seděl a šlehal si. Šlehnul jsem si, a už jsem si rozdělával další dávku,“vyhrne si rukávy u košile, aby ukázal ten největší důkaz tehdejší doby. Sedmadvacet zářezů na předloktí jedné ruky, dvaadvacet na druhé. Podřezal se snad vším, co bylo jen trochu ostré. Psychóz a stavů, kdy viděl neexistující příšery, démony nebo si byl schopen stoupnout do ohně a v bolesti škvařícího se oblečení křičel, že je dítě Satanovo, prožil nespočet. „Byly jich tisíce. V psychózách bych byl schopen vraždit,“řekne a vypráví příběh o jedné ze svých cest autobusem z Prahy.
Tehdy se mu zdálo, že spolucestující jsou rozděleni přesně napůl. Ti jedni se jej zastávají a druzí na něj pokřikují, že je troska, která umí jen fetovat. „Nejvíc se mi zdálo, že pokřikuje chlap přede mnou na sedačce. Bylo to šílený, nesnesitelný. Vytáhl jsem nůž, že mu podříznu krk. Naštěstí autobus zastavil a byli jsme v Písku. Vylít jsem z autobusu ven, okolo bylo jen nesnesitelně bílý světlo a v něm byly vidět všechny moje hříchy. Strašně jsem se styděl,“doplňuje.
V polovině pětadevadesátého roku vařil doma další dávky pervitinu. Vařil už ve velkém, přes týden doma na jihu Čech, o víkendu u kamaráda v Praze. Najednou zaslechl dupot bot stoupající po schodišti k jeho bytu. Hlavou mu bleskla čtyři slova. „Fízlové. Jsem v prdeli.“
Proběhl třípokojovým bytem, rozrazil dveře do ložnice, kde spala jeho manželka s malým synem, a řval, co mu plíce stačily. „Zamkni, zhasni, lehni na podlahu! Když se ptala, co se děje, jestli mě chytili policajti, jenom jsem dál řval, ať drží hubu,“odmlčí se. „Popadl jsem všechny látky, který jsem měl na výrobu fetu, slil to do velké flašky od okurek, rozmixoval a vychlastal. Ve vteřině se všechno zklidnilo, bylo absolutní ticho. A dal se do mě mráz, konečky prstů jsem měl jako z ledu. Dodnes si pamatuju, jak jsem seděl na podlaze a jen opakoval, že umírám,“vypráví. V hlavě se mu připomněl obraz, který viděl už před dvěma dny – jak leží na zemi v tratolišti krve, kterou se doplazil alespoň pár metrů. Zpřerážené kosti, obrovská bolest a utrpení.
Dvanáctkrát zlomené nohy
Tělo mu mrzlo až k břichu, kde najednou ucítil obrovské sálavé teplo, žár. „Přišla gigantická exploze ohně. Šel ze mě nelidskej hlas a začal jsem se měnit v monstrum. Cítil jsem, že nad sebou absolutně ztrácím kontrolu. Ještě jsem zařval na ženu, ať popadne kluka a uteče,“vypráví Polakovič. Otevřel dveře do malého kumbálu – své laboratoře – a proti němu se rozletělo rudé světlo. Z fosforu na stole vystupoval démon. „Začal jsem před ním couvat, pak už jsem utíkal. Vletěl jsem do kuchyně a zamknul se. On se ale začal procucávat přes dveře, žhnul do celé místnosti. Nevedly odsud už dál žádné dveře a já věděl, že je to konec. Když najednou někdo ťukal na okno. Křičel. Chyť se mě za ruku a já tě zachráním. Otevřel jsem okno a vyskočil,“doplňuje Polakovič a dlouze potáhne z elektronické cigarety, až se kompletně zahalí dýmem.
Na dvanáctkrát zlomené nohy, dvě tříštivé zlomeniny páteře a poškození míchy. „Byla to obrovská šupa. Vyrazilo mi to duši z těla. Viděl jsem, jak stojím vedle toho těla, okolo běhali lidi, přijížděla záchranka. Z mého těla šel vír a nacucnul mě zpátky do těla. V tu chvíli to byla obrovská bolest, jeden oheň. Já byl ale strašně rád, že jsem utekl tomu démonovi,“vzpomíná.
V nemocnici ležel tři měsíce. V jedné poloze. Protože neměl kvůli drogám žádné žíly, museli mu lékaři navrtat kanyly do plic. „Nedali mi jedinou injekci opiátů. To byl očistec, strašná muka. Jeden den mi klesla víčka, začalo se mi zdát, že padám do propasti. Věděl jsem, že je to konec. Poprvé jsem začal volat Boha, aby mi pomohl. V tu chvíli se objevil paprsek světla z nebe a svítil mi na hruď. Ze mě létali démoni závislostí. A v tu chvíli jsem si řekl, že musím skončit,“doplní Jaroslav Polakovič a v klidu ubalí jednu cigaretu, aby upozadil chuť elektronické.
Abstinující narkoman z Havaje
Do té doby nevěřil, že by mu svět mohl dát lepší pocity než drogy. „S tím, že můžete umřít s každou dávkou, musíte počítat. Spousta lidí, co znám, už tu dneska není. Faust, Míša, Richard, Pedro...“začne vyjmenovávat narkomany tehdejší doby. „Droga vás ovládne a ztratíte nad sebou moc. Nemáte šanci,“doplní.
I pro něj byly začátky abstinence složité a roky se bál, že si dá znovu. „Jednou jsem v Blatné potkal staré známé. A oni, že maj kvalitní heroin, ať jdu s nimi za kostel, že to rozpálíme. Třásly se mi ruce, celej jsem se klepal, potil. Odmítl jsem. V tu chvíli jsem věděl, že mám vyhráno,“dodal. Po několika měsících se vydal na cestu do Indie, odešel s Hare Krišna, začal meditovat a cvičit jógu. A potkal tam svou čtvrtou ženu. Původem Íránku žijící odmalička na Havaji. Tam za ní také odešel a šestnáct let tam žije. Místním vypráví o škodlivosti drog, stejně jako lidem v Česku, kam se pravidelně vrací do vesničky Pacelice u jihočeské Blatné. Tam tráví i letošní léto. Bez drog.
Moje třetí žena měla lékárnu. Bral jsem si ji s tím, že budu mít snadnější přístup k lékům.
S tím, že můžete umřít s každou dávkou, musíte počítat. Spousta lidí, co znám, už tu dneska není. Faust, Míša, Richard, Pedro...