Amišové na ďáblově hřišti
Komunita Amišů v Severní Karolíně nepatří k těm velmi striktním. Přesto se tu nesmí fotit a mobil je lepší neukazovat. Ten je totiž stejně jako jiné výdobytky moderní doby zakázán. Jak to vypadá, když se Amišové setkají s naším světem?
Jestli budeš pokračovat s tím focením, tak tě budu muset vyhodit, jsou to naše pravidla, máme to zakázané,“křikne na mě manažer Tim z amišského obchodu Shiloh v osadě Hamptonville v Severní Karolíně. Pomalu schovávám telefon do kabelky, na jeho rozzlobený pohled a vyděšené zlostné oči ale dlouho nezapomenu.
Stejně tak na fakt, že Amišové se prostě nesmějí podívat do fotoaparátu, natož do chytrého telefonu. Moderní technologie včetně elektřiny jsou v amišských osadách maximálně omezené. Co je úplně zakázané, jsou masové sdělovací prostředky jako televize nebo rádio a nejvíce internet. Ten je skutečně vnímán jako poselství ďábla.
Tvůj život bych žít nechtěl
Komunita, kterou jsem navštívila, je poměrně malá, má asi 100 rodin, které žijí daleko od frekventované hlavní silnice I 77 mířící na sever ze Severní Karolíny do státu Virginie. Mezi poli a lesy jsem projížděla tak hodinu. Pak už jsou vidět jen farmy, dobytek, koně v zápřahu typických dřevěných bryček, jednoduché domy bez satelitů.
Bylo by naivní si myslet, že při svém neohlášeném výletu nepůsobím divně. Pořád hledám někoho, s kým bych se dala do řeči. Dojednat si návštěvu předem totiž nejde, Amišové používají telefon pouze v nutnosti, a to ještě musí být veřejný. E-mail poslat nemohu, odsuzují internet, a na obyčejnou poštu by zřejmě ani neodpověděli. Jak se tak „nenápadně“procházím kolem ohrad s koňmi a stodolami, vidím najednou venku chlapíka s typickým plnovousem a slaměným kloboukem, jak opracovává něco ze dřeva. Dívá se na mě možná více zvědavě než já na něho.
„Ahoj, jak se máš,“zkouším to. „Jdeš si koupit nějaký nábytek z přírodního dřeva?“ptá se vousáč. Zalapala jsem po dechu.
„Ne, ale můžeš mi ho ukázat?“ptám se s nadějí, že tento Amiš bude více přátelský než ten v obchodě. „A odkud jsi“? reaguje na můj evropský přízvuk. Bariéry se prolomily. Navzájem jsme si potřásli pravicí a truhlář Ben Luthy mi ukázal nejen svůj dřevěný nábytek, ale také se rozpovídal o životě v komunitě a dokonce, což bývá prý velmi neobvyklé, mě představil i své manželce.
Ben má sice jen základní vzdělání a do školy chodil osm let, ale věděl, kde je Česká republika a že je hlavní město Praha, což nevědí ani někteří Američané s vysokoškolským vzděláním.
Ptala jsem se, kde se to naučil, prý čte knížky. „Moji prarodiče byli Amišové, samozřejmě i rodiče, nic jiného neznám a tvůj život bych ani žít nechtěl,“usmívá se Ben. Je mu 34 let, má šest dětí, které chodí do místní školy, ta je tradičně zároveň i kostelem. Malí Amišové se tam učí psát a číst a sbírají další základní vědomosti. Učitelé jsou ženy, které jen dokončily základní osmileté vzdělání. Tuto službu vykonávají většinou předtím, než se vdají. Mohou to být ale i matky, které mají zároveň ve škole své děti.
„Vzdělání je nutné, ale nejdůležitější je práce,“vysvětluje mi Ben. Jeho děti ve věku 6 až 12 let už teď o prázdninách pomáhají s dobytkem ve stájích, na pastvách, pracují i na poli. Je to v podstatě činnost, kterou dělají po zbytek svého života.
České přísloví, že „bez práce nejsou koláče“by padlo na Amiše jako ulité. Žít prostě a jednoduše a hlavně se ubránit závislosti na technologiích. Benova manželka Sarah jen mlčenlivě přitakává, ani se jí raději na nic neptám, jen mě to utvrzuje v tom, že hlavou rodiny je v amišských komunitách vždycky muž, a dokonce se říká, že muž je i hlavou své vlastní ženy. Ta má za úkol starat se o děti, jídlo a čisté oblečení.
Sama má v šatníku jen maximálně čtvery šaty. Jedny na práci, další pro doma, do kostela sváteční a jedny náhradní. Rodina je základ, oddělit muže a ženu v manželství může pouze smrt.
Oblečení Amišů připomíná filmy stylizované do 16. století, avšak odehrávající se v současnosti. Podle Amišů má oblečení a nakonec i bydlení symbolizovat skromnost a pokoru. U většiny komunit domy nemají elektřinu, u liberálnějších Amišů už je místy elektřina povolená, ale zásadně ne televize nebo rádio a už vůbec ne mobil, počítač nebo internet.
Strmá jízda v čase
Svět za hranicemi amišských komunit je vnímán jako něco abnormálně nebezpečného a zlého. Nejde jen o využívání technologie, ale třeba i o oblékání, používání parfémů, kosmetiky, pití alkoholu nebo kouření. Rodiče toto vštěpují dětem od samého narození. Volný čas tak malí Amišové tráví prací a pomocí rodičům převážně v zemědělství, nebo čtením, psaním dopisů, jízdou na kole, kolečkových bruslích, rybařením, hraním karet nebo kostek.
Pak ale přijde období zvané „Rumspringa“, což v překladu znamená něco jako vyskočení nebo skákání kolem a probíhá ve věku 16 až 21 let. Teenageři jsou vypuštěni jako ptáčkové z klece do okolního světa s tím, že dveře zpět jsou jim otevřené. Do svých 21 let se musí rozhodnout, zda chtějí žít v komunitách jako Amišové, nebo venku ve světě technologie s ostatními.
Vznikají tak bizarní situace, kdy mladí Amišové chtějí být jako „ti ostatní“, ale ve využívání moderní technologie jsou velmi pozadu. Neumějí řídit auto, zacházet s mobilem, internetem, je to v podstatě jako strmá jízda časem v nějakém sci-fi filmu a oni si tak skutečně připadají.
V amišském obchodě, ze kterého mě málem manažer vyhodil kvůli focení, se o tomto období rozpovídala třicetiletá svobodná prodavačka Anna Bethová, objednala jsem si u ní sendvič. Působila trochu zarputile, ale když jsme si začaly povídat, tvář se jí rozjasnila, myslím, že se jen trochu styděla.
„Já jsem v době vlastní ‚Rumspringy‘ žila v Pensylvánii (místo s největší populací Amišů) a moje komunita byla a je velmi konzervativní. Neměli jsme ani elektřinu a vnější svět jsem vnímala jako něco nesprávného, co může pokazit moji osobnost a charakter,“vzpomíná Anna Bethová.
V období „Rumspringy“, když jí bylo sedmnáct let, si vyzkoušela poprvé v životě rtěnku, pudr a řasenku. Pořídila si mobil, jezdit autem se nikdy nenaučila, internet a počítač jí připadal moc složitý, stejně tak i navázat přátelské kontakty s ostatními.
„Necítila jsme se dobře, pokud jsem zašla do města s přáteli, kteří pro mě přijeli autem, zdálo se mi všechno ukřičené, hlučné a špatně se mi dýchalo,“popisuje s vystrašeným výrazem Anna Bethová. Nebylo divu, že se po pár měsících vzdala make-upu i mobilu a rozhodla se žít životem amišské komunity.
Jedinou změnu, kterou podstoupila, byla skutečnost, že se odstěhovala do Severní Karolíny, protože jí strýc Tim nabídl práci ve svém obchodě.
Příběhy amišských teenagerů vypuštěných do světa se však mohou lišit. Někteří zabojují a chtějí změnu ustát. Naučí se řídit auta, dokonce si najdou práci, ale také začnou kouřit, pít alkohol, oddávají se sexuálním hrátkám a někdy přijdou na řadu i drogy. S autem pak mladí Amišové často bourají, na Facebooku jsou prý neobratní a chovají se jako „urvaní ze řetězu“.
Toto období se stalo i námětem amerického filmu Ďáblovo hřiště z roku 2002. Tak se totiž v amišském slangu období „Rumspringa“nazývá. Dokument režisérky Lucy Walkerové popisuje, jak jsou amiští teenageři doslova rozervaní a vláčení ve svém vlastním nitru na jednu nebo druhou stranu. Jak tento dokument, tak i současné studie dokazují, 90 procent amišské mládeže se raději novodobé technologie, aut, internetu a mobilu nakonec vzdá a vrátí se zpět ke svým komunitám.
Je jich čím dál víc
Podle státní univerzity ve městě Columbus ve státě Ohio žije dnes ve Spojených státech a v části Kanady kolem 312 000 Amišů. Tito lidé žijí v různých komunitách, jejich pravidla jsou více nebo méně konzervativní, ale stále velmi striktní. Jejich kolébkou v USA je stát Pensylvánie. Na přelomu 17. a 18. století je pozval zakladatel státu William Penn. Tehdejší Amišové utíkali z Evropy, především ze Švýcarska a Nizozemska, kde byli místními církvemi pronásledováni. Na rozdíl od jiných věřících odmítali křest novorozenců, protože měli pocit, že si několikatýdenní dítě není schopno uvědomit svoji orientaci.
I dnes se dá říct, že jsou Američané k Amišům velmi vstřícní a ctí je s respektem. „Jejich vnitřní síla je obdivuhodná a navíc svoji víru nikomu nevnucují a nijak ji ani nepropagují,“popisuje svoje zážitky z amišského sousedství Jeanne Burnsová, která bydlí právě v Pensylvánii.
Komunity odmítají sociální dávky, důchod nebo jakákoliv zabezpečení ze strany státu. Americká vláda jim zase na oplátku odpouští daně. Amišové se živí především zemědělstvím, prodejem dřevěných nábytků nebo vyšívaných dekorativních pokrývek a ubrusů. Peníze jim přináší i prodej vlastních produktů včetně domácího mléka, másla, sýra a nejrůznějších druhů různě upraveného masa a zavařované zeleniny nebo ovoce. Jejich obchody jsou velmi oblíbené a většinou jsou postavené na hranicích teritorií běžných Američanů a amišských komunit.
Současné studie poukazují na to, že se počet Amišů v USA za posledních 20 let až zdvojnásobil a během příštích let tak může jejich populace vzrůst až na půl milionu.
Ideální by bylo, kdyby si mohli rodiče amišského a našeho technologického světa v USA jednou vyměnit děti, a to třeba přes léto na zkušenou. Jak by asi zvládali naši šestnáctiletí svět bez chytrých telefonů, sociálních sítí a mobilu a místo toho by museli pást a krmit dobytek nebo sekat trávu a maximálně by si ve volném čase mohli zahrát karty nebo přečíst knížku?