Je Rusko supervelmoc?

Rusko dokáže navenek vytvářet iluzi podstatně větší síly, než jakou představuje. Fakt, že v současnosti roli supervelmoci hraje, je způsoben tím, že na to vedení země klade důraz. Jenže totéž se v zemi dělo před první světovou válkou a v 80. letech, a jak

Kdo sledoval tiskovou konferenci ze setkání ruského a amerického prezidenta v Helsinkách, musel mít pocit, že mocenská rovnováha je nakloněna výrazně ve prospěch Ruska. Vladimir Putin působil suverénně, prakticky zopakoval veškerá svá stanoviska, zatímco americký protějšek mu odsouhlasil vše včetně zpochybnění závěrů amerických tajných služeb. Donald Trump sice svá tvrzení druhý den otočil, ale to nic na rozpacích nemění. Jak na tom tedy Rusko se statusem velmoci je?

Odpověď není jednoduchá. Jde o relativně velkou ekonomiku, byť na ty největší nemá. V HDP podle parity kupní síly je na šestém místě, před Británií či Francií, ale daleko za Čínou či USA. Srovnání HDP však o síle ekonomiky neřekne vše. V ruském případě je tento ukazatel silně pod vlivem konjunktury surovinových trhů, i když ani u nich, přes relativně vysoké ceny, není posledních 10 let bůhvíjak zázračných.

Na druhou stranu nelze zapomínat, že s ropnými zdroji je Rusko schopno pracovat efektivně a nepouští se do nesmyslného rozhazování ve stylu Venezuely. V průmyslové výrobě se může pyšnit jen produkcí zbraní. Úspěchy současného programu nahrazování importu domácí výrobou jsou spíše iluzí a poslední zprávy o koncentraci na vývoz pšenice neukazují zrovna na průmyslovou velmoc.

Ačkoli Rusko nemá kapacitu, aby soupeřilo s USA, neznamená to, že to nemůže i po relativně dlouhou dobu dělat. V historii je nemálo příkladů zemí, které byly schopny určitou dobu hrát roli, která překračovala jejich možnosti. U Ruska šlo o období před první světovou válkou, kdy snaha udržet vojenské náklady srovnatelné s ostatními uchovala zemi mezi velmocemi.

Výsledkem však bylo hospodářské zhroucení během války. A není nutné chodit ani tak daleko do minulosti. SSSR se v 80. letech dostal do problémů nejen z důvodu neživotaschopného politicko-ekonomického systému, ale i snahou soupeřit s USA v podpoře „národněosvobozeneckých“hnutí po celé planetě.

K dosažení mocenského postavení je důležité nejen to, že stát mocenskými prostředky včetně armády disponuje, ale i to, do jaké míry je ochoten je použít. Rusko jde v tomto směru poměrně daleko, nicméně i zde zvažuje náklady a výnosy. Podpora syrskému režimu prezidenta Asada se ukázala jako velmi efektivní, protože s relativně malými náklady zastavila jeho pád. Podobné lze říci i o angažmá ve válce na Ukrajině, kde ruská armáda ozbrojenou invazí odvrátila pád obou loutkových „lidových republik“v létě 2014. Ani v jednom případě Moskva nevystupovala v „běžných“přestřelkách, jen zvrátila nepříznivou rovnováhu sil. Zvláště v případě Sýrie si Rusko svým postupem připsalo kladné body mimo západní svět.

Důležitým momentem je také to, že moc státu je relativní pojem. Rusko je tak hospodářsky jinak atraktivní zemí v kontextu postsovětského prostoru, odkud do Ruska proudí migranti za prací (byť se v posledním roce tok snížil). Naproti tomu z Ruska odcházejí ti nejschopnější, nejčastěji kvůli kombinaci vyšších příjmů či vyšší možnosti seberealizace díky fungujícímu právnímu prostředí. Ve srovnání se západními zeměmi Rusko prostě neobstojí.

Současné Rusko postrádá to, co odborník na mezinárodní vztahy Joseph Nye nazval měkkou mocí. Jedná se o přirozenou atraktivitu země k následování. Pro přiblížení, hollywoodské filmy zvyšují atraktivitu USA i v zemích, kde jejich politika nesklízí ovace. Rusko nic takového nemá. Jeho pokusy vyvážet památku vítězství ve druhé světové válce získávají malý ohlas, kopírování hollywoodských velkofilmů působí vyloženě rozpačitě. I proto se pustilo do pořádání olympiády či mistrovství světa ve fotbalu. Úkolem bylo ukázat, že je schopné takové akce uspořádat i financovat. Proto si celá země dala tolik záležet na vytvoření obrázku standardně fungující společnosti.

Relativní měkkou moc je možné posilovat dvěma způsoby. Zaprvé trvalým zlepšováním image svojí země. Právě sem zapadají různé olympiády či mistrovství světa, platíte si televizní kanály či propagátory své země. Gérard Depardieu, který se nedávno dostal na stránky novin kvůli neplacení daní v Rusku, zdaleka není první ani poslední. Takovou politiku v různých formách provozuje každá země včetně Česka.

Druhou možností je snížit atraktivitu konkurentů, v prvé řadě Západu, pomocí diskreditační kampaně. Ruské zprávy jsou tak plné informací o domnělé rusofobii na Západě, kriminalitě a dalších hrůzách. Slovo dostávají „odborníci“, kteří neustále předpovídají krach a rozpad tu EU, tu USA. Není přitom těžké pochopit, že cílem je ukázat, že je ruská realita docela fajn. A podobně vše funguje i navenek. Televize RT (dříve Russia Today) předkládá obrázek západní Evropy v takové formě, že by v ní snad nikdo soudný ani nemohl žít. Celkově tak vidíme obraz, kde Rusko není zase tak odlišné od Evropy.

O Rusku jako o velmoci či supervelmoci by se dalo psát i dál. Asi nejjednodušším, závěrem, i s ohledem na historickou zkušenost, je to, že je velmocí, nicméně ani zdaleka ne velmocí prvního ranku. Fakt, že v současné době tuto roli hraje, je zapříčiněn ochotou a odhodláním nejvyššího ruského vedení klást důraz na velmocenské postavení na úkor blahobytu vlastních obyvatel, částečně i schopností využívat relativně levné a omezené prostředky s vysokou efektivitou. Dokáže tak vytvářet iluzi větší síly, než jakou ve skutečnosti představuje.

V historii je pár příkladů zemí, které určitou dobu hrály roli, jež překračovala jejich schopnosti.