Přesluhuju, ale cítím, že na to mám
Ve čtyřiceti vykopal postup do ligy. A na sportovní penzi Pavel Zavadil z Opavy zatím nemyslí
Jan Daněk
Občas v kabině slyší, že je dědek. Sociální sítě mu moc neříkají. Pamatuje časy, kdy fotbalisté místo tréninků s balonem spíš běhali jako nimrodi po lesích.
Na hřišti byste však stěží poznali, že Pavel Zavadil na jaře oslavil čtyřicítku. „Jako mladý jsem viděl, jak kluci končí v pětatřiceti. To já už malinko přesluhuju,“usměje se vousatý rutinér a nejstarší hráč letošní ligové sezony. „Kdybych cítil, že na to nemám, jsem natolik soudný a odešel bych sám,“dodává Zavadil.
Nemá důvod končit. V Opavě patří mezi tahouny, vykopal s ní postup mezi elitu a dnes od 17.00 ho čeká domácí premiéra (byť v brněnském azylu) proti Zlínu.
Jaký je fígl na fotbalovou dlouhověkost?
Vždycky to bylo o tom, že fotbal miluju a strašně rád trénuju. Myslím, že mám obrovskou vůli ve chvílích, když se nedaří nebo je člověk zraněný. Kromě jednoho těžkého zranění se mi něco vážnějšího vyhýbalo. Teď je to malinko složitější, nesmím mít dlouhou pauzu v tréninku. Když něco vynechám, hůř se mi do toho dostává.
Takže nežádáte o úlevy při tréninku, jak to mazáci dělávají?
Třeba v Drnovicích jsem zažil Míru Kadlece, který trénoval až od středy. Měl 36 let, pořád si svoje odehrál a vyhovovalo mu to. Popravdě jsem byl zvědavý, jak to budu mít já. Myslím, že to dávám bez problémů. S (trenérem) Romanem Skuhravým se někdy domluvím, že třeba běžecké testy na začátku přípravy, které jsem absolvoval stokrát, dělat nemusím. Ale silové a další věci zvládám normálně. Přijde mi blbé, abych trénoval méně, když jsem zdravý a zvládám to.
Podědil jste po někom takovou vášeň pro sport?
Nevím, asi po tátovi, který hrál dlouho fotbal v Olomouci a doteď sportuje. Je ročník narození 1951, ale každý den hraje tenis a jezdí na kole. Ani mně se nechce končit s fotbalem, je to skvělé zaměstnání a ne nadarmo se říká, že člověk si věcí váží víc, čím je starší.
Nikdy jste neuvažoval o konci kariéry?
Nikdy mě nenapadlo, že bych to zabalil. Jasně, těžké momenty byly. Když jsem byl v zahraničí sám nebo když se nedařilo, na člověka to padlo. Ale jsem silná povaha, dovedu se s tím poprat. Někdy spoustu věcí nechávám v sobě, nebavím se, nerozebírám to doma ani s kamarády. Nejhorší to bylo, když jsem si v 37 letech urval křížák (v dubnu 2016 při duelu Brna v Teplicích). První moment, když jsem se to dozvěděl, byl hodně nepříjemný. Napadlo mě, jestli to není konec.
A nebyl. Vybavuji si, jak jste vykládal, když jste po operaci udělal první krok, poprvé kopl do míče, poprvé zasprintoval.
Nikdy jsem nevěřil, že to takhle máte, když se něco takového stane. Je neuvěřitelné, že se znovu učíte chodit. Neskutečně to bolí, ale to k tomu patří. Takový je fotbalový život máte krásnou práci, ale musíte pro to něco vytrpět.
Uvědomujete si, že řada starších bardů by už tohle s blížící se čtyřicítkou nechtěla podstupovat?
Něco takového jsem četl. Strašně mi pomohl doktor Novák, který mě operoval a kterého znám ještě ze Sparty. Dal mi takovou sebedůvěru, že koleno bude ještě lepší a pevnější než před zraněním. Věřil jsem tomu, a když jsem viděl, že se to zlepšuje, všechno jsem hodil za hlavu a věděl, že se chci rozloučit na hřišti a ne zraněný.
A můžete srovnávat. Jak se proměnila liga od roku 1999, kdy jste v ní debutoval?
Daleko víc se pracuje, aby hráči byli lépe individuálně připravení, lépe se trénuje, všechno s míčem. Dřív se víc dělala kondice mimo stadion, hodně se běhalo. Posilovna se dělala jen na strojích. Posunulo se to i díky tomu, že je ve fotbale víc peněz. Dobré a velké kluby toho umějí využít, mohou investovat do stadionů a rehabilitace. Je neskutečné, jak je postaráno třeba o hráče v Plzni, to nezažijete ani venku. A taky se nakupují dobří hráči.
Jak se vám líbí trend přivádět houfy cizinců?
Nevím, jestli je to dobrá cesta. Třeba v prvním kole na Spartě proti nám nastoupili tři Češi. Je dobře, že přišel Stanciu nebo Chipciu, je na nich vidět obrovská kvalita, ale myslím, že by to mělo být víc vyvážené. Ono je potom těžké tým ukočírovat. Každý má jinou osobnost a ego. Kdybych musel říct, líbí se mi víc Plzeň, která sází na Čechy a Slováky. Cizinců nemá tolik a v kabině to je určitě jednodušší.
Ono se také říká, že česká liga i nátura jsou hodně specifické.
Je to tak. Sám jsem to poznal v cizině (Zavadil krátce působil v Izraeli, Řecku a sedm let ve Švédsku). Když neumíte řeč, musíte být výborný hráč na hřišti. Potom si snadněji získáte kabinu, vedení i lidi okolo. Když nerozumíte a navíc vám to nejde, je to průser. Málokterý hráč to ustojí.
Jak jste to měl vy v zahraničí?
Třeba když jsem přišel do švédských týmů, hned jsem začal hrát a patřil jsem k těm, co táhnou mančaft. Na řeči moc nejsem, takže mi trošku dýl trvalo, než jsem se naučil švédsky a dorozuměl jsem se. Občas si volám s klukama. Někdy mi volají i novináři, které poprosím, aby mluvili pomalu a pokládali jednodušší otázky. Třeba před měsícem mi volal jeden z Göteborgu, kterého jsem znal z dob, co jsem hrál za Örgryte. Něco mi musel dvakrát zopakovat, ale nějak jsem to zvládl. Potom se mi ozývali známí Češi, co žijí ve Švédsku: „Na to, že jsi šest let pryč, tak to bylo moc dobré!“
Pět let jste kopal v Brně, teď načínáte druhou sezonu v Opavě a vypadáte spokojeně.
Řeknu to takhle: Co děláme na tréninku, strašně rychle aplikujeme do hry. Nikde jinde jsem nezažil, že se mi v zápase vybaví: vždyť to jsme dělali před dvěma dny na tréninku! Jasně, někdy je to dril, ale v zápase je to vidět. Navíc jsem tady doma, mám u sebe děti. Můžu se podívat na malého, jak trénuje.
A je tohle vaše poslední sezona?
Určitě chci dodržet smlouvu, kterou mám ještě na rok. A potom uvidím. Když na to budu mít a budu zdravý, třeba budu hrát dál. Nezáleží na věku, nechci někoho brzdit. Ale samozřejmě přemýšlím, co budu dělat po kariéře. Jediné, co mě napadá, je, že bych rád zůstal u fotbalu. Nevím, v jaké funkci, protože trenéřina mě neláká. Ale to si zatím nechám pro sebe.