Ústava, nebo smrt!

Kubánský režim uznává, že komunistické poučky o hospodářské prospěšnosti společného majetku všech nefungují, takže do návrhu změn ústavy zavádí mimo jiné i článek povolující soukromé vlastnictví.

Sotva letos v dubnu starý kmet Raúl Castro předal kubánský trůn svému vybranému nástupci Miguelovi Díazovi-Canelovi, začal nový vladař spravovat zemi k lepšímu. A jako Gorbačov s příchutí Cuba libre se rozhodl utkat se zastaralým systémem zděděným po svých tyranských předchůdcích.

Z ústavy vyňal článek o tom, že cílem národa je dosažení komunistické společnosti. Učinil tak první krok, který z kubánského označení ostrov svobody konečně učiní skutečnost. Je to pohádková představa, a jak víme, pohádky se bohužel výrazně liší od reality.

Současné změny ústavy se dějí stále pod žezlem sedmaosmdesátiletého Castra II. Ten, pokud mu to příroda dovolí, bude hlavou Komunistické strany Kuby, která z názvu svůj ideologický přívlastek rozhodně vypouštět nehodlá, až do roku 2021.

A z této pozice si bude kontrolovat, zda se jím nastolený panovník chová podle jeho předpokladů.

Přestavba základního zákona země, který Raúlův starší bratr Fidel (rozuměj Castro I.) v roce 1976 v mnohém opsal od Sovětského svazu, začala už před lety diskusemi v nejvyšších patrech strany. Nyní návrh doputoval do parlamentu a poté, co mu poslanci dali minulou neděli svoje požehnání, bude reforma předložena lidu. To, že ji v referendu schválí, je jistá věc. Kubánci jsou zvyklí za téměř šedesát let od doby, co bratři Castrové po partyzánském boji svrhli diktátora Fulgencia Batistu, odsouhlasit to, co jim režim předloží. Například při volbách mají „rozmanitou“nabídku jako u nás za časů Národní fronty.

Kromě vyhnání slova komunismus z ústavy poutá největší pozornost mezi změnami povolení soukromého vlastnictví. Zní to zlomově, ale je to jen legislativní potvrzení dávno existující skutečnosti.

Samozřejmě i v časech nejvíce nadšeného budování zářných zítřků, kdy se hromadně jezdilo strhávat rekordy při sklizni třtiny, platilo, že moje košile je moje košile a moje kolo je moje kolo. Horší to však bylo s nemovitostmi, které se staly společenským majetkem.

Přestěhovat se šlo pouze při akcích připomínajících film Kulový blesk. Teoreticky si lidé svá bydliště mohli pouze vyměňovat, ale neviditelná ruka trhu si bez skrupulí proklestila cestu. Tomu, kdo chtěl lepší bydlení, vytáhla z kapsy dohodnutou sumu a strčila ji do peněženky druhého účastníka výměny.

Pokud by bral člověk dosavadní ústavu vážně, nemohlo by na karibském ostrově fungovat ani soukromé podnikání. To přitom začalo vystrkovat růžky už v 90. letech, kdy Castro I. po pádu sovětského spojence (a především štědrého plátce za předražený kubánský cukr) hledal cesty, jak hospodářsky přežít. Rozpuk v podnikání (byť stále okleštěném) přišel s Castrem II. V roce 2010 mělo povolení vydělávat peníze na vlastní triko 150 tisíc občanů, nyní už 600 tisíc. Koncem roku se začnou vydávat nové licence, které akčnějším Kubáncům umožní otevřít si kadeřnictví, autodílnu, malou restauraci nebo třeba domácí hotýlek.

Co však konkrétně bude ústavní make-up znamenat, ať už pro malopodnikatele, nebo pro trh s nemovitostmi, na to si budeme muset počkat.

Další zásadní změna je výrazně přehlednější. Prezidentovi se má omezit výkon moci pouze na dvě pětiletá období. Změna vládce je pro každou tyranii krizový moment.

Kuba to v roce 2006, kdy Fidela Castra nemoc dostala trvale na lůžko, zvládla bez zádrhelů především díky tomu, že nástupce byl všem zřejmý. Raúl, který půlstoletí vládnoucího bratra nahrazoval ve svých 75 letech, cítil, že v případě svého vlastního náhlého odchodu by se už diktatura mohla sesypat.

A tak dopředu ohlásil, že v roce 2018 v nejvyšší funkci končí, a do té doby málo známého a o generaci mladšího Díaze-Canela pozvedl do role viceprezidenta a představoval ho národu jako svého korunního prince.

Partaj nad jednotlivce

Pragmatik Raúl se v zájmu věčné vlády komunistů rozhodl další nástupnické krize vyloučit i po své smrti tím, že partaj se postaví nad jednotlivce. I ty nejschopnější companeros bude ústava (a za ní schovaní ambiciózní soudruzi) nutit, aby si pobyt v čele neprodlužovali.

Cílem není demokratizace, nýbrž přežití režimu. Pro jeho zachování je takové plánované střídání u moci velmi účinné. Například v nedalekém Mexiku vláda jedné státostrany, která každých šest let měnila prezidenta země, vydržela bez větších zádrhelů a fungovala téměř po celé 20. století.

Kromě toho Raúlova ústava plánuje zavedení funkce premiéra, čímž by se rozložily pravomoci prezidenta, který by tak v systému ztratil svoji absolutistickou moc. Posílena tak vyjde opět strana, nikoliv jednotlivec, ať se bude jmenovat José nebo Juan.

Teprve uvidíme, jak ve všech těch změnách bude manévrovat Díaz-Canel, který se pod dohledem Castra II. ještě nestihl pořádně samostatně projevit a který reformou bude nejvíce mocensky tratit. Zatím obklopen ve vládě lidmi, kteří jsou vrstevníky a blízkými spolupracovníky jeho mentora, jen opakuje to, co vypadne z Raúlových úst. I když je to dříve svatokrádežné vypuzení komunismu z ústavy.

I ty nejschopnější companeros v čele země bude ústava nutit, aby si tam pobyt neprodlužovali.