Česká medailová naděje
Vyladil techniku, popral se se zdravím. Koulař Tomáš Staněk si jede do Berlína pro evropskou medaili.
Navštivte náš zpravodajský server www.idnes.cz
Jednu velkou medaili už letos získal. Na halovém mistrovství světa bral v Birminghamu bronz. Teď jede pro další. Koulař Tomáš Staněk patří mezi největší české naděje na nadcházejícím evropském šampionátu atletů v Berlíně. Že by si tím však tenhle věčně usměvavý hromotluk lámal hlavu? Kdeže.
Dokáže vás vůbec něco rozházet?
Nevím. (usměje se) Ale jo, dokáže – zranění. Třeba letos to bolavé tříslo. Každý mi říkal, že už by to mělo být v pohodě, a ono nebylo. Laboroval jsem s tím skoro čtyři měsíce, přitom jsem věděl, že mám skvěle natrénováno, jen jsem to nemohl na závodech prodat. Poráželi mě slabší soupeři, kteří by neměli, to mě štvalo.
V minulosti jste na velkých akcích šestkrát nepostoupil z kvalifikace. Tlak šampionátů už s vámi nic nedělá?
Už asi ne, spíš se těším. Většinou jsem na ně dobře připravený a už i technicky jsem na tom úplně jinak. Dřív jsem během sezony hodil daleko jednou z hromady pokusů. Nebylo to tak stabilní jako teď.
Proto jste měl z kvalifikací respekt. Když jste neprošel do finále na halovém evropském šampionátu v Praze, prý jste zvažoval i konec s atletikou.
To zase ne, jen jsem ji nechtěl nějakou chvíli vidět. Nechal jsem se tehdy zbytečně vybláznit davem a moderátorkou. Každý mi říkal, že budu mít medaili, a já neměl dost zkušeností. Nevěděl jsem, na co si musím dát pozor, kdy si můžu dovolit nechat si pokus roztleskat a kdy ne. Tím se musí člověk prozávodit, aby nebyl splašený.
Teď už splašený nejste.
To nejsem. Tehdy jsem to zkazil a věděl jsem, že musím zapracovat na technice, jiná cesta nevedla. Měsíc jsem si odpočal a pak makal na tom, aby se to už nikdy nestalo.
Hodně jste od té doby zlepšil otočku, je to tak?
Stoprocentně. Při tom šampionátu v Praze jsem dělal otočku myslím dva roky a ona je to úplně jiná disciplína. Párkrát za rok se vám pokus sejde, ale když přijedete na velkou akci a nejste si v technice úplně jistí, je to složité. Teď jsem na tom technicky i fyzicky mnohem lépe. I nepovedeným pokusem dokážu hodit přes 20 metrů.
Nejenom. Poslední dva tři roky pravidelně vrháte v závodech 21 metrů. Ta stabilita musí být pro hlavu hodně důležitá, že?
Určitě je to příjemné, protože je za
tím spousta dřiny a píle. Během řady tréninků jsem byl unavený a to se vám technika mění. Na soustředění jednoduše neházíte dobře. Ani technicky, ani daleko. Každý si tímhle obdobím musí projít. Ale až si tělo odpočine, technika se ustálí a jako mávnutím kouzelného proutku se to otočí.
To zní trochu jako alchymie.
Není to běh, kde je jasné, že když máte naběháno, ten výkon předvedete. Já na tom byl fyzicky dobře i dřív, ale nezvládal jsem techniku, proto ta energie šla úplně mimo kouli a ve výsledku z toho nic nebylo. Proti běhu jsou v tomhle technické disciplíny znevýhodněné, ale o to jsou krásnější. Není to jen o tréninku, který prodáte, je to i o určitém umění vnímat své tělo.
To vnímáte i při zraněních, kterých už za sebou máte plno. Od zad po tříslo, břicho. Berete tyto neduhy jako součást vrcholového sportu?
Určitě. Nedávno jsem mluvil o tom, že zvedám na benchpress 260 kilogramů a někdo v komentářích u článku napsal, že se novinář asi přepsal, že jsem myslel 160. To mě docela pobavilo, protože to jsem dával v osmnácti letech. (smích) Většina lidí si ani nedokáže představit, že atlet musí zvedat váhy, které lidi vůbec nepobírají. Tělo dostává zabrat, a i když podchytím veškerou výživu, něco takového se může stát.
Nedá se tomu zabránit?
Bohužel, většinou je to spíš chyba z přetížení. Loni jsem si natrhl prsní sval, když jsem zvedal 100 kilogramů na šikmý tah, přitom běžně dávám asi 170. Pořád to nechápu.
V neděli jste po republikovém šampionátu říkal, že vás břicho ještě trochu tahá. Jste smířený s tím, že i v Berlíně nejspíš půjdete do závodu trochu s bolestí?
Ono už mě to netahalo tak nepříjemně jako dřív. Nebyla to palčivá bolest, která by mě svazovala v závodě. Poslední dobou dělám cvičení, která začala fungovat. Dneska (ve středu) jsem házel a skoro jsem o břichu nevěděl. Doufám, že v Berlíně budu bezbolestný.
Do Německa cestuje celá výprava vlakem. Líbí se vám to?
Určitě, vítám to víc, než kdybychom jeli nedej bože autobusem. Letadlo je na tuhle vzdálenost asi nejlepší, ale kdybychom letěli přes dvě hodiny, taky bych trpěl. Občas mi připadá, že jsou letadla dělaná pro Číňany. Ve vlaku se můžu projít, natáhnout nohy. Tak snad nedostanu nějakou dietní sedačku.
V Berlíně se kvalifikace odehraje mimo stadion na náměstí. Těšíte se?
Určitě. Němečtí fanoušci jsou neskuteční. To, co vídám na německých mítincích, je neuvěřitelné. Přijde kotel právě na tu jednu disciplínu – lidi tomu rozumějí, jsou v atletice vzdělaní a dokážou ocenit i zahraniční závodníky. Bude to možná i takové odlehčení té napjatosti kvalifikace. Moc se na to těším.
Aktuálně jste čtvrtý na evropském žebříčku. Ambice musí být medailové, je to tak?
Na těchto soutěžích to začíná kvalifikací. Jsem sice zkušenější, ale ty tři rány jsou základ. Pak se můžeme bavit o finále. Byl bych rád, kdybych si hodil nejlepší letošní výkon. To, co jsem předvedl v Kladně (21,52), ještě rozhodně nebylo to, s čím bych byl úplně spokojený. Bude se házet daleko a já snad taky.