Říše Macronie se otřásá
Rok po nástupu do Elysejského paláce čelí francouzský prezident dosud největšímu odporu ze všech stran. Spouštěčem se stala zdánlivě nepříliš významná aféra Benalla. Právě ona začala měnit politické pořádky v zemi.
Bouře ve sklenici vody? Ne tak zcela. Od chvíle, kdy 18. července večerník Le Monde zveřejnil záběry, na nichž jistý Alexandre Benalla v policejní přilbě a s policejním označením zasahuje brutálně proti dvěma manifestantům 1. května, vše nabralo zrychlení. Aféra Benalla, jak se jí od té doby říká, by možná nebyla tak zajímavá, kdyby onen „Alex“nebyl bodyguardem prezidenta Emmanuela Macrona – a tohoto nepřesného titulu nezneužíval.
Rok po nástupu do Elysejského paláce čelí Macron dosud největšímu odporu na všech stranách. Na rozdíl od hyperprezidentství Nicolase Sarkozyho a vlády Françoise Hollanda, jenž o sobě mluvil jako o prezidentu normálním, má nyní Francie konečně prezidenta vysloveně abnormálního. „Jediný, kdo je za tuto aféru zodpovědný, jsem pouze já – a jedině já!“řekl prezident hystericky týden po zveřejnění aféry.
Všechno to ještě před dvěma týdny vypadalo skvěle. Národní tým se vracel z Ruska ověnčen po dvaceti letech titulem fotbalového šampióna a Macron, jenž prožil závěrečný zápas na tribuně, mohl být pyšný. Jeho gestikulace při vítězném zápasu byla vedena jasným směrem: využít vítězství a připsat si k titulu prezidentskému i ten fotbalový. Nic takového se ale nestalo.
Zdá se, že Elysejský palác nejdříve mlžil, potom mlčel. Udržet to ale nešlo dlouho. Za první týden vyšetřování se ukázalo, že Benalla obcházel policejní postupy, vykazoval se falešným policejním označením a využíval ke své potřebě i státní byt. Neobjevilo se pouze jedno video, na němž zasahuje, ale hned tři další. Za většinou z nich stojí stoupenci ultralevicového hnutí Nepoddajná Francie. Ty zásahy se ale staly...
Nový Macronův pořádek
Kompetentní osoby (ministr vnitra, prefekt i tajemník Elysejského paláce) si v uplynulých dnech přehazovaly zodpovědnost jedna na druhou. Benalla, který začal kariéru uvnitř bezpečnostních složek Socialistické strany a měl na starosti dokonce i zabezpečení kampaně prezidenta Hollanda v roce 2012, sám mluví o tom, že se stal vlastně obětí „války policajtů“, jejímž cílem není on sám, ale prezident. O prezidenta tu jde především a jemu je Alex opravdu oddán.
Jde tu ale taky tak trochu o Benallovu rychlokvašenou kariéru (některým vadí zjevně i jeho marocký původ), protože pokud tu má jít o „pořádek nového světa“, jejž Macron hodlá rázně nastolit, už to asi nemá nic společného s demokracií. Jak se může do blízkosti prezidenta, držícího prst na červeném knoflíku nukleárních zbraní, dostat člověk, který nemá kompetence, vzdělání ani patřičné zkušenosti? Jak je možné, že získal takovou důvěru i u Macronovy choti Brigitte, když ta mu svěřovala klíče od vlastní rezidence? Vypovídá zděšení nad touto aférou o stavu elit současné francouzské společnosti, nebo hlavně o míře stále nenaplněného očekávání, která se do Macrona promítají? Ne, tady nejde pouze o Macronovu komunikaci na veřejnosti, trochu směšné mocenské monarchistické rituály nebo přesvědčení o jeho božském jupiterském významu, tentokrát jde i o to, co někteří kritici označují jako „utváření paralelních bezpečnostních složek“.
Půjde tu nakonec o Macronův nikým a ničím nekontrolovatelný pořádek? Zdá se, že se dějiny Macronova pořádku s monarchistickými sklony, takřečené macronie, budou počítat podle této aféry. Jaký bude svět po ní? První výzkumy veřejného mínění mírně naznačují, že „doba chránění“skončila. Agentura Ifop hlásí v nedělníku Journal du Dimanche, že se prezident ocitl pod hranicí 40 % – a to ve výzkumu, konaném ve dvou vlnách po vypuknutí aféry. V té druhé vlně se ocitl na rekordních 37 %.
Je to stále o deset procentních bodů více než jeho předchůdce Hollande. Ale již téměř srovnatelně ve stejné době s Nicolasem Sarkozym. O den předtím ovšem agentura Harris Interactive přišla s výzkumem, v němž Macron lehce stoupá (+2) na 42 procent. Je to Macronova poslední šance.
Z tohoto pohledu to může vypadat opravdu jako „letní aféra“: vždyť mladý, pouze šestadvacetiletý četník Benalla, jehož vedl donedávna Elysejský palác jako „chargé de mission“(to ale vyžaduje oficiální jmenování státním úředníkem), byl některými komentátory označen škodolibě za „velmi blízkého tělesného strážce“. Samotný prezident měl potřebu se k těmto narážkám vyjádřit: „Alexandre Benalla nebyl nikdy mým milencem!“Řeči o prezidentově homosexualitě, které hojně šířila již dříve nejen ruská média, on sám popřel již během kampaně.
To, co je ale podstatné, vychází ze ztráty podpory u jeho parlamentních spojenců – zčásti republikánů (-7), Bayrouova Demokratického hnutí (-12), ale částečně i uvnitř samotné Republiky na pochodu, kde se stále častěji ozývají hlasy, že hnutí chybí sociální rozměr. Poprvé se stalo i to, že se opozice – ta zleva, zejména Nepoddajná Francie Jeana-Luca Mélenchona, přes socialisty a republikány, včetně frontistického Národního sdružení Marine Le Penové – výrazně sjednotila.
Národní shromáždění před týdnem přerušilo projednávání zásadní reformy institucí, jež mělo podle vlády zvýšit transparentnost a politickou morálku; někteří opoziční politici požadují i výslech prezidenta a srovnávají (Mélenchon) aféru Benalla s aférou Watergate. Prezident dnes přemýšlí o zavedení tzv. spoil systému, po americkém vzoru, kde politici u moci mění i státní funkcionáře, pro zajištění loajality. Byl to ostatně nápad, který měl již ve svém programu.
V aféře Benalla jde i o to, co někteří označují jako „utváření paralelních bezpečnostních složek“.