Do vězení na zimu? Mýtus
„Stát za vězně v průměru platí 1 200 korun denně,“říká šéf odboru výkonu vazby a trestu.
Vězení je nejdražší způsob trestání, nicméně věznice se v Česku nikdo rušit nechystá. Naopak, bude se stavět šestatřicáté vězeňské zařízení. Vězeňství se však podobně jako celá státní správa potýká s tím, že nedokáže dobře zaplatit odborný personál.
„Potřebujeme, aby k nám šli psychologové, pedagogové, vychovatelé a aby byli motivovaní, aby s vězni skutečně někdo odborně pracoval,“říká Pavel Horák, ředitel odboru výkonu vazby a trestu Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR. Aktuálně stát zadržuje 21 tisíc vězňů.
Vězni platí 1 500 korun měsíčně ze své odměny za pobyt ve věznici, ale to je jen symbolický příspěvek. Kolik činí skutečné náklady na jednoho vězně?
Stát za vězně v průměru zaplatí 1 200 korun denně – je v tom stravování, ubytování, teplo, světlo, platba za službu a práci příslušníků a občanských zaměstnanců, jejich výstroj, výzbroj, eskortování. Úhrada nákladů výkonu trestu od vězně je tak jen symbolická. Faktem je, že věznění je pro stát nejdražší způsob trestání. Kromě toho jsou s trestným činem spojeny i další náklady společnosti – od jeho vyšetřování přes odsouzení, zdravotní péči o poškozeného a tak dále.
Vyplatí se společnosti vynaložené náklady na trestání, nebo existuje levnější alternativa, jak snížit kriminalitu?
Ve Spojených státech dělali studii, podle níž se vyplatí investovat výrazné částky do vývoje preventivních programů pro odsouzené. Výrazně to snižuje recidivu. Například u nás recidiva absolventů specializovaného zacházení, šitého na míru vybraným skupinám odsouzených, je kolem 35 procent, tedy poloviční oproti obecně udávané hodnotě.
Vězeňská služba nejen střeží vězně, ale také je připravuje na propuštění. Jak jim můžete pomoci, aby se zorientovali na svobodě a nevrátili se brzy zpátky?
Součástí předvýstupní přípravy je, aby se člověk o sebe uměl postarat – kde najde potřebné úřady, jak si zařídí nezbytné věci. Před výstupem se odsouzeným upraví program zacházení, díky čemuž se mohou dostat mimo věznici na nestřežená pracoviště nebo pracoviště s volným pohybem a mohou začít řešit své záležitosti. Zajdou si na úřad práce, zajistí si občanský průkaz. Vězni opouštějící věznice čelí třem největším rizikům: nemají práci, mají dluhy a nemají kde bydlet. Největší riziko recidivy tak nastává ihned po propuštění – propuštěný utratí vše, co si během výkonu trestu naspořil, a může znovu začít páchat trestnou činnost.
Co když propuštěný člověk nemá kam jít? Umí mu systém pomoci?
Vězeň musí sám chtít, nic mu nechceme dávat na zlatém podnosu. Řekneme mu, jak se k informacím dostat, a každý může požádat zaměstnance věznice, aby mu informace – například o možnosti ubytování – vyhledal. Denně si může zatelefonovat, dnes již za dostupné ceny. Snažíme se rozšiřovat internet do prostor, kde se vězni pohybují. V několika věznicích běží pilotní projekt internet a Skype pro vězně. Přístup na webové stránky je nicméně omezen na hledání ubytování, zaměstnání, řešení dluhové problematiky a služeb státní správy. V chodbách ve věznici jsou nástěnky, kde jsou kontakty na různé nevládní organizace (jako je Armáda spásy), charitativní organizace, Rubikon Centrum a další. Může je kontaktovat a oni mu pomohou s dalším postupem.
Mají bývalí vězni po propuštění nějaké finance?
Každému vězni zřizujeme ze zákona účet vedený věznicí. Pokud pracuje, chodí mu na něj odměna. Z té se srážejí částky na úhradu výživného, je-li ho povinen platit, na úhradu nákladů výkonu trestu a na úhradu dalších pohledávek, pokud nějaké má. Část odměny mu jde povinně na úložné, dokud úspora nedosáhne alespoň 35 tisíc korun. To je nedotknutelná finanční rezerva na dobu po propuštění, mimo jiné na cestu z věznice do místa bydliště. Část vydělaných peněz dostává jako kapesné na nákupy ve vězeňské prodejně.
Dochází k nějakým změnám při práci s vězni?
Loni v říjnu došlo k zásadní změně – místo věznic čtyř typů máme nově jen dva typy – s ostrahou a zvýšenou ostrahou. Uvnitř mnoha věznic s ostrahou nicméně stále existuje rozlišení na nízký, střední a vysoký stupeň. V jakém stupni zabezpečení vězeň vykoná trest, nově nerozhoduje soud, ale Vězeňská služba. Dokáže lépe posoudit kriminogenní rizika a potřeby vězně.
V čem je to lepší?
Soudům ubylo zhruba 150 žádostí měsíčně o přeřazení do mírnějšího typu věznice. Ředitel věznice nyní vyhodnotí, jak na sobě odsouzený pracoval a jaká jsou rizika přeřazení. Díky novému nastavení můžeme seskupit příbuzně rizikové kategorie vězňů, kteří se dříve vyskytovali v různých typech věznice, a pracovat s nimi společně – například drogově závislé osoby páchající násilí na dětech, pachatelé sexuálního násilí, pachatelé dopravních nehod.
Má to výhody i pro odsouzené?
Motivací vězně je dostat se do tak lehkého stupně zabezpečení, aby mohl chodit na pracoviště mimo věznici, jako je nestřežené pracoviště a pracoviště s volným pohybem. Z toho mu vyplývají další výhody: když bude bezproblémový, ředitel věznice mu může povolit například opuštění věznice v souvislosti s návštěvou, zpočátku řekněme na tři hodiny, postupně až na 24 hodin. Svým chováním a plněním povinností toho může nyní rychleji dosáhnout.
Směřuje trend ve vězeňství k tomu, že bychom se mohli časem dočkat rušení věznic?
Nemám informace, že by se měly věznice rušit. Máme 35 věznic a vazebních věznic a chybí nám skoro 900 ubytovacích míst. Vězni jsou přitom umístěni v poněkud stísněných podmínkách. Tam, kde mají být na ložnici čtyři, jich je dnes pět a více. Situace už byla i horší, chybělo 1 500 míst. Zaobíráme se stavbou nové věznice asi pro 800 lidí v oblasti jižních Čech (mluví se o Všechovu u Tábora, pozn. red.), kromě toho by řada věznic potřebovala rekonstrukci. Dalo by se říci, že se může stavět hned několik nových věznic najednou a postupně zavřít některé zastaralé.
Kdy se o výstavbě nového zařízení rozhodne?
Termín není. Věznice zřizuje a o jejich výstavbě rozhoduje ministr spravedlnosti. Bohužel v současné době není česká veřejnost nakloněna mít věznici takzvaně „za domem“. Není to jako v zahraničí, například v Bavorsku, kde se o to, mít v blízkém okolí věznici, obce ucházely, protože z toho prosperují. Věznice bývají významnými zaměstnavateli a podporují zaměstnanost u dodavatelských firem – odebírají potraviny a využívají další služby podnikatelů.
Jak může vězení přimět odsouzeného k vnitřní nápravě?
Pracujeme s motivací odsouzeného, snažíme se dostat ke kořenům kriminogenních rizik, k tomu, co vedlo ke spáchání trestného činu. Řada lidí na to však vůbec nereaguje, jsou apatičtí, neaktivní, vnitřně odmítají naše podněty ke změně, odborná péče je nezasáhne. Jejich snahou je vězení nějak „přežít“, „odkroutit si to“. Počítají s tím, že se zase někdy vrátí. Mohou to považovat ve své komunitě například za nejlepší znak mužství. Někteří nejsou integrovatelní do společnosti, nemají pracovní návyky, nechtěli se vzdělat. Odborně se tento jev nazývá prizonizace.
Co by pomohlo omezit kriminální recidivu? Změna systému?
Systém je metodicky nastaven dobře. Problémem je nedostatečný počet odborného personálu a nevyhovující technický stav věznic. Potřebujeme mít možnost zaplatit lidi, aby k nám šli odborníci a byli motivovaní – psychologové, pedagogové, vychovatelé – aby s vězni skutečně někdo odborně pracoval. Dnes je 30 až 35 odsouzených na jednoho vychovatele, přitom vyhláška stanoví dvacet. Máme nižší nástupní platy pro odborný personál než pro prodavače v supermarketu, o společenské prestiži ani nemluvě.
Část lidí se údajně chce do vězení vrátit, zejména na zimu. Setkáváte se s tím?
Je to spíš mýtus, který vzniká u veřejnosti. Kalkulovat s tím, že se dotyčný na zimu vrátí do výkonu trestu, je dost rizikový podnik. Nemůže vědět, jak dlouho bude jeho případ podezření z trestného činu řešen a kdy ho soud pošle do věznice. Motivy pro páchání trestné činnosti nejsou to, že nemám kde bydlet, ale že nemám co jíst a za co kupovat alkohol a drogy. U vězňů nicméně dochází i k institucionalizaci, tedy adaptaci na organizovaný život ve vězení. U někoho víc, u jiného méně.
Jak se to projevuje?
Vězeň si zvykne, že za něj systém rozhoduje. Nemusí myslet na to, co bude dělat, prostě se veze a to ho zbavuje odpovědnosti. Často přichází do výkonu trestu bez pracovních návyků, v některých případech dokonce bez základních návyků, například hygienických, které mají i malé děti. Nastavený režim ve výkonu trestu ho naučí uklízet si, dbát o hygienu, prát si oblečení, připravovat si jídlo, pracovat. Osoby, které jsou ve výkonu trestu dlouho, se ale po propuštění hledají, nemají záchytné body. Najednou nejsou nikým kontrolováni a směrováni, a pokud nemají kde bydlet a pracovat, snadno mohou selhat.
Zaobíráme se stavbou nové věznice pro asi 800 lidí v oblasti jižních Čech. Kromě toho by řada věznic potřebovala rekonstrukci.