Lidé mě zastavují na ulici a děkují mi za život
„Přístup lékařů i pacientů se změnil. Zmizela pokora a doba je zaměřena na peníze,“říká osmaosmdesátiletý onkolog Josef Koutecký.
Když se v roce 1964 rozhodl čtyřiatřicetiletý lékař Josef Koutecký založit v Československu obor dětské onkologie, řada kolegů ho odrazovala. Na nádory tehdy umíralo 97 dětí ze sta. Zdálo se, že jim není pomoci. Koutecký dokázal opak. I díky němu se dnes 83 procent dětí uzdraví.
Za pár dní vám bude 88 let. Stále učíte, pracujete, stále se vyjadřujete k veřejnému dění. Dopisujete další knihu. Je neuvěřitelné, co jste za život dokázal a co stíháte. Musíte mít perfektně zorganizovaný čas.
Jeden ze základních principů mého pracovního, ale i soukromého života je řád. Protože ten, kdo nedělá řád, je neřád a dělá zlořád. Řád velmi usnadňuje život. A to platí pro všechno. I pro uložení věcí, šatů a rozdělení bot.
Je pravda, že jste si celý život dával do kapes lékařského pláště věci na stejná místa?
Ano, pořádek musí být. Ušetří čas. Přispělo to k tomu, že jsem byl schopen dělat tolik věcí. Další faktor, zcela fyziologický, byl ten, že jsem celý život potřeboval málo spánku.
Kolik jste toho za noc naspal?
Když jsem byl v největším pracovním vypětí, tak čtyři hodiny. Pracoval jsem do jedné hodiny ráno a v pět jsem vstával. Celý svůj pracovní život jsem byl totiž v šest na klinice.
Tam docházíte stále...
Ano, v pondělí, ve čtvrtek, a když je třeba, tak i jindy. Ale už neléčím. Myslím, že od určitého věku lékař léčit nemá.
Proč?
Mohl by se splést. Navíc není už schopen sledovat literaturu. Co je nového. Může ale předávat zkušenosti, a to je cenné. Takže na kliniku za tímto účelem stále docházím, nicméně už si přece jen zasloužím trochu pohodlí, takže ráno tak nespěchám.
Nestáváte v pět?
Ne, dám se v klidu do pořádku. V klidu se nasnídám, pak si dám šálek kávy se svým viržinkem a takhle vstoupím do nového dne.
S viržinkem den i končíte?
S viržinkem, štamprlí a hudbou. Každý den. Abych se s ním rozloučil a vyrovnal. Až se jednou ráno neprobudím, tak odejdu vyrovnán a smířen.
V roce 1964 jste založil nový obor v Československu, dětskou onkologii. Jak na tu dobu vzpomínáte? Prý jste musel chvíli ordinovat mezi šváby, cytostatika se pašovala přes hranice.
Bylo to nesmírně těžké. To si už dnes nikdo nedokáže představit. Zakládal jsem to z ničeho, řekl bych až s pohrdáním některých kolegů. Neměl jsem nic. Místo, přístroje, léky ani lidi. Nic. Téměř všechny děti tehdy umíraly.
Devadesát sedm procent.
Tak. Žil jsem mezi stále umírajícími dětmi a nešťastnými rodiči. Ale věděl jsem, že na Západě už jednotky dětské onkologie vznikají. Stále jsem si říkal: Proč mají československé děti umírat, když to jinde jde? Šel jsem za šéfem, on řekl: Ano, můžete se věnovat dětské onkologii a já jsem začal.
Od té chvíle nemocné děti chodily za vámi?
Ano, všechny děti nemocné nádory, které přišly na kliniku, musel vyšetřit Koutecký. Postupně jsem získával určitý respekt, který byl posilován tím, že se začaly zlepšovat výsledky.
Po jaké době?
Asi v roce 1970 se objevily první hmatatelné. Tehdy jsem strávil půl roku na klinice v německém Mainzu a po návratu jsem byl jmenován ordinářem dětské onkologie, to jest primář bez lůžek. Pak jsem získal první postýlku a druhou, pak jeden pokoj o čtyřech postýlkách. A v roce 1974 vznikla stanice dětské onkologie při klinice dětské chirurgie. Tam už bylo 18 lůžek.
A stále jste na to byl sám?
Jako lékař ano, ale měl jsem úžasné a věrné sestry. Později přišel první kolega a v roce 1978 jsme se přestěhovali do Motola, kde vzniklo oddělení dětské onkologie. Takže jsem se stal primářem a za pět let bylo oddělení ustaveno klinikou a já přednostou.
Tím jste byl až do roku 2004. Jsou pacienti, kteří vám utkvěli v paměti?
Těch bylo hodně. Dodnes, když jdu po ulici, mě zastavují lidé, u kterých jsem medicínsky působil. Buď rodiče, či přímo pacienti. Jenomže ti mi tenkrát byli po pás a dnes jsou to dospělí lidé a mají vlastní děti. Někdy jsou to i úplně cizí lidé, kteří mi jen chtějí podat ruku.
To musí být dojemné.
Je to velká radost. Víte, já dostal za svůj život přes padesát vyznamenání, ale když vás někdo chytne na ulici za ruku a řekne: Pane profesore, vy jste mi zachránil život a já teď mám rodinu, zaměstnání a je nám dobře, tak to je mnohem víc, než jakékoli vyznamenání.
Když jste začínal, většina dětí umírala. Dnes se 83 procent uzdraví. Bude se to číslo ještě zvyšovat?
O něco asi ano, ale nevěřím, že se podaří zachránit všechny děti. I v těch nejjednodušších nemocech máme neúspěchy. Nádorová onemocnění jsou příliš složitá. Někdy neúspěch zaviní i rodiče.
Jak?
Pozdním příchodem. Buď jsou sociálně slabí, nebo se bojí pravdy. Hlavně maminky. Mají k dětem intimnější vztah než tatínkové. Kolikrát jsem s nimi seděl hodinu a vysvětloval jim stav dítěte. Některé nechtěly přijmout realitu.
Teď mluvíte o maminkách. Kdysi jste ale řekl, že všichni rodiče, se kterými jste se setkal a kteří tlak nezvládli a vzali si život, byli tatínkové.
Ano, muži jsou slabší. Biologicky. Hraje tam roli imunitní systém, který mají ženy zdatnější. Říkávám studentům: Pánové, musíte si uvědomit, že jste biologicky méněcenní a podle toho své životy vést. A vám dámy říkám, že muži jsou biologicky méněcenní, a proto se k nim musíte chovat jako v bavlnce. Protože být méněcenný a mít doma xantipu, pak není divu, že průměrný věk dožití mužů je o sedm let nižší než žen.
Zažil jste prý rodiny, které nemoc dítěte zachránila, zpevnila.
Ano, ale bylo jim potřeba pomoci. Nebylo to tak, že přišel pacient, já jsem ho jen vyšetřil. Já jsem se s nimi také bavil. Snažil jsem se proniknout do charakteru rodiny. Je silná? Co unese a co ne? Bavil jsem se s nimi hodiny. Měl jsem pro ně vždy čas. To není jako dnes, kdy lékaři nemají čas na nic. Medicína se dehumanizovala.
V jakém smyslu?
Lékař má v ordinaci pacienta a čtyři pětiny času z toho se dívá do počítače. S pacientem se téměř nebaví, téměř se na něj nepodívá.
Někteří lékaři tvrdí, že na to v současné době není čas.
To je výmluva. Na pacienta vždy musí být čas. Já jsem neměl oddělený soukromý a pracovní čas, to nešlo. Když bylo potřeba, pracoval jsem do noci. Vždy jsem se staral o duši pacienta a jeho rodiny. Thomas Louis kdysi napsal, že jsou dva nejdůležitější momenty pro vztah lékaře a pacienta.
Jaké?
Dotek a slovo. Všichni malí pacienti se lékaře bojí. Já když přišel na pokoj batolat, tak se po mně natahovala, abych je vzal do náruče. Věděla, jaký k nim mám vztah. Se staršími jsem si stále povídal. Ptal jsem se jich: Máte doma pejska? Máš akvárium? Ty nemáš akvárium? Tak si to zařiď, je to krása. A kontakt s rodiči byl stejně důležitý. Pro maminky jsem byl vždy Kouťa. Samozřejmě mi to žádná neřekla, ale doneslo se mi to.
Podle vás se změnil přístup lékařů. Změnil se i přístup pacientů a jejich rodin?
Někteří rodiče mají větší požadavky a jsou kritičtější. Víte, lékař byl dříve v očích pacientů a společnosti někdo.
Myslíte, že teď tomu tak není?
Má to jiný charakter. Člověk by čekal, že pacient a jeho rodina se budou snažit najít k lékaři co nejbližší vztah, aby co nejlépe léčil. Přesto jsou mezi nimi takoví, kteří se chovají nedůstojně.
Čím to je?
Řada lidí zbohatla. Přijde otec dítěte a vynucuje si, kdy má být kontrola. Kontrola má být, když je potřeba. To neurčuje pan podnikatel podle toho, kdy má čas. Žijeme v blahobytu a řada pacientů a jejich rodin se domnívá, že s penězi lze zvládnout vše. Zvlášť když ví, kolik dětí vyléčíme. Pak těžko chápou, že jejich dítě patří do té nešťastné skupiny sedmnácti procent, které vyléčit nelze.
Prožil jste doby, které pamatuje málokdo. Jak hodnotíte současnost? Máme být na co hrdí?
Na to, co máme k dispozici. Dnes si mladí nedokážou představit, co jsem prožíval já, když máma prala prádlo na valše a vyvářela ho v kotli. Každý večer štupovala děravé ponožky a každé ráno zatápěla v kamnech. Dnes, když se na chvíli vybije mobil, je zle. Já hrával po večerech s rodiči stolní hry. A když jsem byl větší, zabýval jsem se tím, co mě zajímalo.
Vím, že jste si v ruce sám přepsal knížku Mladý biolog...
Protože nikde nebyla k sehnání. Který kluk si dnes v 16 letech přepíše knížku? Od druhého ročníku medicíny jsem vždy pracoval v nějakém ústavu. Od čtvrtého ročníku jsem mohl sloužit noční služby na klinice dětské chirurgie. Měl jsem to oficiálně schválené. Byl jsem pro to zapálený. Tuhle motivaci dnes mladí nemají. Já si neumím představit, že studuji medicínu a přitom chodím tahat krabice do skladu.
Myslíte si, že je motivují peníze?
Ano, doba je velmi zaměřená na peníze. Lidé by měli daleko více pozornosti věnovat lidským vztahům. Největší hodnotou je láska. A teď nemyslím jen lásku dvou lidí, ale i lásku k okolí, k přírodě, ke zvířatům, k lesům. To je má zásada. A druhá, která je dnes hodně šizená, je ta, že povinností člověka je dávat a jeho právo je brát. A tím myslím krásu, nikoli peníze. Toho se celý život držím.
Jaké období bylo pro vás v životě nejšťastnější?
Jedním z nejšťastnějších bylo, když jsem se oženil. Měl jsem nádherné manželství. Jitka mě nechala dělat vše, co jsem potřeboval. A když jsem nepracoval, všechno bylo jen s ní.
Které období pro vás bylo nejtěžší?
Když jsem sledoval její umírání. Ležela na jednotce intenzivní péče pět týdnů. Byl jsem u ní vždy do večera. Asi po třech týdnech jsme se loučili a ona říká: Děkuju ti. Odvětil jsem: Za co mi, prosím tě, děkuješ? A ona řekla: Za všechno. Já ji naposledy v životě políbil a odešel. Když jsem přišel druhý den ráno, už byla v umělém spánku. A její poslední slova byla: Děkuji ti za všechno. To jsou momenty v životě, které jsou neopakovatelné, tragické a přitom krásné.