Když odejdeme, bude to horší

Čeští vojáci si v NATO díky působení v Afghánistánu udělali dobré renomé. Mise má smysl, říká generál Jiří Baloun.

Dnes odpoledne přistane v Ruzyni vojenský speciál s rakvemi tří českých vojáků. Zemřeli po útoku sebevražedného atentátníka v provincii Parván v severovýchodní části Afghánistánu. Útočník na hlídku číhal v úzké uličce, z níž nebylo úniku. „Bohužel v některých situacích se takovým místům vojáci vyhnout nemohou. Byť jde o abnormální riziko,“říká první zástupce náčelníka generálního štábu Jiří Baloun – velící generál této mimořádné události.

Lze popsat, co přesně se v neděli stalo?

Nemohu to detailně popisovat, stále se to vyšetřuje a podléhá utajení. Tak jen ve zkratce: bylo to napadení sebevražedným atentátníkem na velmi krátkou vzdálenost ve velice složitém terénu. Místo bylo z obou stran ohraničeno hliněnými zdmi, jež oddělují pole. Byl to velmi úzký prostor, kde museli vojáci sesednout z obrněných aut. Když na vás zaútočí sebevražedný atentátník s výbušninou, je to z hlediska síly asymetrický střet a nemá standardní řešení.

Došlo z prvotních poznatků vyšetřování k nějakému pochybení?

Nedošlo.

Je reálné, aby se pěší hlídky vyhýbaly těm nejrizikovějším stísněným uličkám, z nichž de facto není úniku?

Bohužel v některých situacích se jim vyhnout nemohou. Ačkoliv je samozřejmě riziko abnormálně vysoké. Nicméně situace může být pokaždé absolutně odlišná.

Jak obecně vypadá práce českých vojáků v oblasti, kde byli v neděli právě při pěší patrole zabiti tři naši vojáci?

Konkrétně mluvíme o strážní rotě v Bagrámu. Byl jsem tam několikrát a měl jsem možnost se patroly zúčastnit, čili ten prostor osobně znám. Úkol našich – tedy ochrana koaliční základny – je velice složitý. Právě to, že je svěřen českým vojákům, je důkaz, že mají vysokou důvěru v rámci NATO i v rámci velení mise Resolute Support a svoji práci dělají skvěle.

A co konkrétně dělají?

Mají víceméně za úkol zajišťovat prostor kolem základny tak, aby byla činnost na základně co nejméně riziková. To znamená, projíždějí okolí, zaměřují se cíleně na místa, kde je objeveno nějaké nebezpečí – ať už z hlediska teroristů, či možných výbušnin. Tam zastavují a pátrají po nich. Mají přitom k dispozici například i bezpilotní letouny. Bohužel v některých místech musí sesednout z vozidel a jít do terénu pěšky. Samozřejmě v tom případě se zvyšuje riziko napadení ať už střelbou, nebo v tomto případě sebevražedným atentátníkem. Vše se velice pečlivě plánuje. Patrolu tvoří většinou četa čili několik obrněných vozidel MRAP. Ta může být i posílena podle složitosti úkolu či třeba jestli je ve dne, nebo v noci. Patrola trvá zpravidla šest sedm hodin i déle podle úkolu.

Lze předem odhadnout míru rizika jednotlivých výjezdů?

Riziko je obecně velmi vysoké. V této konkrétní oblasti to zhoršuje složitý terén, zástavba. To je pro tuto oblast typické. Riziko pak přibývá, když existuje zpravodajská informace, že se v místě mohou pohybovat lidé s raketami nebo že se tam dostaly vesty s výbušninami, což se také stává a pátrá se po tom.

Čili informace zpravodajců v terénu…

Například. Jde o informace od místních lidí, ale i z monitoringu dronů či vrtulníků. Používáme i prostředky velení mise, jako jsou upoutané balony, satelity a podobně. Analytici pak informace vyhodnocují a podle toho se upravují plány na následující hodiny a dny.

Nestanou se patroly pro vojáky rutinou, neklesá koncentrace, ostražitost?

Pravděpodobnost nějakého incidentu je nejvyšší na začátku – kdy se jednotka zavádí do praxe – a pak naopak na konci její mise. Velitelé se právě na tato období soustřeďují o to důsledněji. Dbáme také na to, aby se výcvik co nejvíce přiblížil tamním podmínkám. I díky osobní zkušenosti si o to víc vážím toho, co tam vojáci dělají a za jakých podmínek slouží.

Změní se nyní v reakci na nedělní útok způsob práce v terénu?

Zatím se to celé vyhodnocuje. Nemáme poznatky o tom, že by došlo k nějakým nesrovnalostem či pochybením, čili nepředpokládáme, že se standardní postupy budou měnit. Samozřejmě je o tom zatím předčasné hovořit.

Jak ztráta vojáků poznamená jejich spolubojovníky?

Bylo by naprosto liché říkat, že vojáci jsou natolik vycvičení a imunní, že se jich to nedotkne. Samozřejmě se jich to psychicky dotkne velice hluboce. Většinou jsou to lidé, kteří se znají delší dobu. Na druhou stranu voják je na tuto situaci připravován, i když to nejde pochopitelně úplně. Povinnost velitelů je, aby se duch jednotky neztrácel. Naopak většinou se stává, že smrt kamaráda vojáky stmelí o to víc. Jsou rezervy ve výzbroji či výstroji českých vojáků v Afghánistánu stran jejich bezpečnosti? Naši vojáci jsou vybaveni na velmi vysoké úrovni jak z hlediska výstroje, tak balistické ochrany či výzbroje.

Jak na přítomnost našich vojáků reagují místní lidé?

Na to, že jsme účastníky mise, která jim do státu přivádí zahraniční vojáky, nás obecně přijímají velice pozitivně. A to i z toho důvodu, že naši vojáci mají oproti ostatním armádám trošku jiný styl jednání a chování. Myslím, že s těmi lidmi umíme velice dobře komunikovat. O tom svědčí mnoho zkušeností. Bohužel to nezabrání jednotlivcům, aby útočili. Z vyšetřování zatím vyplývá, že ten atentátník nepatřil k místní komunitě.

Vybírají si atentátníci cíleně vojáky konkrétního státu?

I tyto otázky si klademe, když se takový incident vyšetřuje. Ale nedokážeme na to úplně odpovědět. Někdy je to skutečně cílené, někdy jde o náhodný výběr.

Čeští vojáci mají na starosti ochranu jedné z nejdůležitějších koaličních základen v Afghánistánu. Jakou mají mezi spojenci pověst?

Když jsme v Afghánistánu začínali, tak nás většinou doprovázel třeba americký voják s komunikačním zařízením a podobně. Musel, nesvěřovali nám utajené zařízení. Dnes je situace úplně jiná. I díky působení v Afghánistánu jsme v NATO získali velice dobré jméno a naši vojáci jsou vysoce hodnoceni jak z hlediska vojenských dovedností, tak z hlediska spolehlivosti.

Jak časté jsou raketové útoky na základnu Bagrám, o níž se bavíme?

Přesné počty vám samozřejmě říct nemohu. Ostřelování ručními zbraněmi či raketami je relativně časté. Právě proto je velice důležitá bezpečnost základny a tu mají Češi na starosti.

Češi jsou v tomto prostoru nasazeni v nebojové činnosti, ale asi není pochyb o tom, že k bojovým střetům dochází.

Jsou okamžiky, kdy je jednotka napadena a musí použít zbraně. Ke střetům dochází. Nemohu říct, jak je to časté, ale vojáci skutečně bývají ostřelováni buď ručními zbraněmi, nebo ručními protitankovými zbraněmi.

Nicméně část lidí v Česku může mít pocit, že se vůbec nebojuje.

Starší generace i má generace je ještě v pozici, kdy jsme stáli před pomníky padlých v první nebo druhé světové válce, a vždy to byl konflikt někde poblíž nás nebo i v Česku. Byli jsme na to zvyklí. Dnes boj proti terorismu vyžaduje, abychom se zaměřili na místa, kde ta podhoubí vyrůstají. V Afghánistánu bylo mnoho výcvikových táborů, z nichž proudily stovky bojovníků do celého světa. Dnes i díky naší účasti je jejich počet výrazně nižší. A mnohdy lidé nedoceňují, že je to právě jeden z důvodů, proč je Česko tak bezpečné.

Ačkoliv je armáda v Česku považována za jednu z nejdůvěryhodnějších institucí, opět se – byť v menší míře než před lety – objevují komentáře, že jsou vojáci žoldáci, kteří na zahraničních misích zabíjejí pro peníze.

To musím rozhodně odmítnout. A chci ocenit veřejnost, jak zareagovala v uplynulých dvou dnech, kdy se na pietních místech projevuje, že většina veřejnosti situaci chápe a projevuje účast s rodinami padlých. Naši vojáci jsou vojáky státu a to je daleko k žoldákům. Pokud si lidé, kteří to tvrdí, přečtou historické prameny, tak pochopí, že žoldák je absolutně jiná kategorie. Měli bychom velice důrazně dbát na to, abychom – z důvodů zpohodlnění společnosti i neochoty sloužit státu a jeho bezpečnostním a obraným zájmům, což ale není náš případ v České republice – nesklouzli právě k tomu žoldáctví. Naši vojáci jsou vyslanci našeho národa a já jsem na ně velice hrdý.

Situace v Afghánistánu se poslední roky dost dynamicky mění, jak to tam vypadá dnes?

Afghánistán byl problematický historicky, o to víc posledních čtyřicet let, kdy se tam válčí. V poslední době se objevují i určité dopady toho, že se nám podařilo porazit takzvaný Islámský stát v oblasti Sýrie a Iráku – takže část těch bojovníků se mohla stáhnout právě do Afghánistánu. Čili situace je tam velice nepřehledná a ovlivňuje ji mnoho faktorů od etnických přes náboženské, politické po geografické nebo přírodní. Snažíme se, aby byl celý státní systém schopen se postarat sám o sebe. I proto je mise nebojová. Ale k tomu vede ještě dlouhá cesta, a pokud někdo tvrdí, že nemá smysl tam být nebo že máme jít pryč, tak si myslím, že toto cesta není. Naopak cestou je pomoc Afghánistánu nejenom vojensky z hlediska bezpečnosti, ale i z hlediska nastavení procesů, aby si Afghánci dokázali vládnout sami.

Stojí všechno to úsilí za to?

Dva dny po tragické události je na takové otázky složité odpovědět. Není pro to zkrátka vhodná chvíle. Ale obecně: stojí to za to, protože kdybychom odešli, tak se situace může vrátit před rok 2001 a důsledky pak mohou být daleko horší.

Bylo by naprosto liché říkat, že vojáci jsou natolik vycvičení, že se jich to nedotkne. Samozřejmě se jich to psychicky dotkne velice hluboce. Z Afghánistánu proudily stovky bojovníků do celého světa. I díky naší účasti je jejich počet výrazně nižší. Mnohdy lidé nedoceňují, že je to jeden z důvodů, proč je Česko tak bezpečné.