Několik slov k rodinné tragédii na jezeře Lhota
Jako kluk jsem se jezdil s rodiči koupat do Ovčár. To je vesnička na sever od Prahy, když jedete z Kostelce nad Labem na Všetaty a v půlce odbočíte doprava. Párkrát jsme se s tátou k místní zatopené pískovně vydali z Prahy na kole. Když dnes sjíždím v autě od Zdib k Líbeznicím, hlava mi nebere, jak jsem tudy jako dítě mohl šlapat do pedálů. Po příšerně dlouhém kopci silnice číslo 9 se obrovskou rychlostí v obou směrech řítí auto za autem. Před skoro čtyřiceti lety byl provoz ve srovnání s dnešním titěrný, jen ten kopec byl stejně krutě dlouhý, zvlášť pro malého kluka na skládačce po sestřenici.
U vody v Ovčárech to bylo fajn, pokud vám nevadil ryk motorového člunu, za kterým se proháněli skokani na vodních lyžích. Časem ale ovčárské koupaliště objevily zástupy lidí, a když už tam byla hlava na hlavě, migrovali jsme o pár kilometrů na východ, na tehdy ještě téměř neznámou Lhotu. Zatopenou pískovnu obklopenou borovým hájem, obdařenou průzračnou azurovou vodou. U kratší strany jezera blíže k vesnici ve vodě trůnil bagr.
Od půlky 60. let se tady těžil písek, který se používal při výstavbě dálnice D1 a pražského metra. Mezitím se z pískovny stalo luxusní jezero. Vznikla tady ilegální nudapláž, jedna z prvních v Československu. Mezi nudisty občas naběhli příslušníci VB. Zkontrolovali občanky, zabuzerovali si, nakázali lidem, aby se oblékli, a zase šli.
Po ukončení těžby písku ve třiaosmdesátém byla nudistická pláž legalizována. Právě tady jsem poprvé naživo uviděl nahou ženu. Abychom si rozuměli, neočumoval jsem, prostě jsem viděl. A taky jsem se tou dobou na Lhotě přesvědčil, že i pohádkově průzračná voda dokáže být zrádná a nebezpečná.
Poflakoval jsem se tehdy u východní pláže. Dobrých dvacet metrů od břehu stáli v mělké vodě dospělí i děti, těm sahala hladina sotva po pás. Kousek ode mě se do vody sunula paní ve středních letech.
Neuměla plavat – jak se vzápětí ukázalo – a zjevně usoudila, že když lidé stojí takto daleko od břehu, že je mělko i u něj. Netušila, že pár metrů od pláže mezi mělčinou a břehem je pod vodou hluboký příkop. Udělala dva kroky a s výkřikem zajela do hloubky. Voda se nad ní zavřela.
Skočil jsem směrem k tonoucí dámě a ponořil se. Zdálo se mi, že jsem snad tři metry hluboko. Nahmatal jsem máchající paže, uchopil je a vytáhl ženu nad hladinu. Pomohl jsem šokované paní na břeh. Třásla se, asi se pod vodou i trochu napila. Poděkovala, posadila se do písku, kde prudce oddechovala a vzpamatovávala se z leknutí. Celé to trvalo jen několik sekund.
Ačkoli byla pláž plná lidí, nikdo si ničeho nevšiml. Nevím, co by se stalo, kdybych shodou okolností nestál kousek od té paní. Možná by se sama vynořila, možná také ne. Celé to nepopisuji jako hrdinský čin skromného jinocha. Jen chci na konkrétním příkladu ukázat, jak málo stačí, aby se člověk utopil.
Minulý čtvrtek se na Lhotě stalo hrozné neštěstí. Utopili se tu dva sedmiletí kluci, vietnamští bratranci. Jejich těla se našla až několik hodin poté, co je rodiče začali postrádat. Sociální sítě se začaly otřásat hnusem. Na základě svědectví z médií vytvořili internetoví přispěvatelé a diskutéři z rodinné tragédie na Lhotě ukázkový příklad lhostejnosti a xenofobie české společnosti, která dosáhla nového dna. Až to vypadalo, že Češi na břehu jezera odvrátili zrak, když se začaly topit děti Asiatů. Co je přinejmenším zarážející, 99 ze sta těch pohoršených tam nebylo. Jen se jim hodil do krámu přibarvený příběh o tom, jak tisíce netečných Čechů nechaly zemřít dvě vietnamské děti. A to je hodně hnusné.