Přemety ve vzduchu budu dělat až do smrti

„Jeden letecký experiment jsem málem nepřežil a hodně mi vadí, že nehoda nebyla nikdy řádně vyšetřena,“říká letecký akrobat.

Už padesát let si Jiří Pospíšil vychutnává život ve vzduchu a pohybuje se v něm tím nejnáročnějším způsobem – jako letecký akrobat. Před lety v roli zkušebního pilota jen zázrakem přežil těžkou havárii, přesto se do kokpitu letadla dokázal vrátit a dvě desetiletí působil také jako dopravní pilot. Ani teď v seniorském věku se létání nehodlá vzdát. Na leteckém dni rakovnického aeroklubu nedávno ohromoval diváky odvážnými figurami. Žádný úbytek sil si prý neuvědomuje. Tvrdí, že zvládá vrcholovou akrobacii stejně jako v mládí, kdy za své výkony sbíral vavříny i na mistrovstvích světa.

To procházíte přísnými lékařskými prohlídkami stále tak hladce?

Zaplať pánbůh ano. Každý rok mě pořádně proklepnou a zatím jsem vždy prošel. Nepociťuji, že by se moje schopnosti horšily. Přetížení navíc trénuje náš oběhový systém. Lékaři to nazývají cévní gymnastikou. Lítám dokonce propracovanější a náročnější figury, protože mám dnes lepší letadlo než ve svých pětadvaceti. Zlín 50 LX má 300 koní.

Při akrobatickém létání musí organismus trpět. Dá se na to zvyknout?

Já nic takového nevnímám. Když vás jednou chytne pohyb v trojrozměrném prostoru, je vám jedno, jestli letíte hlavou dolů, vertikálně nebo horizontálně. Samozřejmě je to disciplína fyzicky i psychicky nesmírně náročná, zvláště ta vrcholová a soutěžní.

A jak se hodnotí? Podobně jako třeba krasobruslení?

Možná trochu ano, jen pro změnu koukáte nahoru. Každá figura má nějaký ideální tvar a pilot se musí snažit ho vykreslit letadlem. Náročnost je vyjádřena koeficientem. Boduje se od jedné do deseti. V sestavách máte těch figur tak deset až patnáct, pak se to všechno dá dohromady a dostanete výsledek. Ale subjektivnímu pohledu se úplně neubráníte. Proto jsem vždy říkal, že já rozhodčím nikdy nebudu. Ale nechal jsem se vyhecovat a teď to také dělám.

Máte řadu cen z různých mistrovství. Které si nejvíc považujete?

Asi úspěchu z roku 1978, kdy jsem byl třetí v jednotlivcích na mistrovství světa. A v soutěži družstev jsme tenkrát dokonce zvítězili. To se nikdy předtím ani potom Čechoslovákům nepovedlo. Tenkrát byli na špici hlavně Američané a Sověti. Moje vítězství jsou z doby, kdy aerokluby patřily pod Svazarm, který všechno zajišťoval, což po revoluci skončilo. Reprezentoval jsem osm let. Teď už jsou u nás soutěže soukromou záležitostí, jen pro nadšence, kteří mají čas a prostředky. Přední světové příčky teď patří hlavně Francouzům, kteří mají ideální podmínky. V tamním systému to jsou vlastně státem dotovaní vojáci. Jen po této stránce. Jinak mi komunisti jako vnukovi kulaka život docela komplikovali. Málem mě nepustili ani na vysokou školu. Nakonec jsem se dostal na Fakultu strojní ČVUT. Měl jsem štěstí, že se za mého studia obnovila katedra letectví, kam se mi ve třetím ročníku povedlo přestoupit na obor stavba letadel. Přednášeli tam tenkrát naši skvělí konstruktéři. Diplomový projekt jsem dělal u inženýra Mikuly, který v roce 1975 zkonstruoval Zlín Z-50L a po škole mě doporučil do Moravanu Otrokovice. Takový stroj neměli ani ve světě, byli jsme tehdy jedničky. Hned jsme s tím letadlem začali také soutěžit. V Moravanu jsem čtyři roky pracoval jako zkušební pilot.

Není to riskantní profese?

Vůbec ne. Zkušební létání není kaskadérství, i když si to lidé mnohdy myslí. Záletem nového letadla vždy končí výrobní proces. Každá zkouška je do detailu připravena.

Vždy byla? Dočetla jsem se, že jeden takový letecký experiment jste málem nepřežil.

To je pravda. Tehdy, v roce 1986, už jsem byl zaměstnaný ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu v Praze-Letňanech. Nad letištěm v Sazené u Mělníka jsem měl provést zkušební katapultáž vystřelovací sedačky s figurínou z letounu L 39 Albatros. Vyvíjelo se to pro podzvukový bojový letoun L 159. Vystřelovací sedadlo slouží k záchraně pilota, protože nouzové přistání s tryskáčem či jiným rychlým letadlem by bylo smrtelné. Raketový motor vypálí sedačku sto metrů nad letoun, protože padák potřebuje určitou výšku, aby se otevřel. Vše proběhlo k plné spokojenosti. Když to hodně zjednoduším, figurína vystřelila, otevřel se jí padák a bezpečně se snesla k zemi. Se mnou to však bylo jinak. Po vystřelení sedačky mi vysadil motor.

Jak jste si v této situaci poradil?

Měl jsem jen dvě možnosti. Mohl jsem se také katapultovat a dopadnout na zem pomocí padáku, jenže blízko byla vesnice a neřízený pád letadla by mohl způsobit na zemi neštěstí. Navíc každý zkušební pilot se snaží přivézt na zem poznatek, co se stalo, aby se to příště nestalo. Rozhodl jsem se tedy pro nouzové přistání. V rámci možností vyšlo skvěle. Zůstal jsem naživu, přestože z výšky zhruba 300 metrů letadlo 19 sekund prudce klesalo. Ale těžce jsem se zranil. Třicet dní jsem ležel v bezvědomí a čtyři měsíce strávil po nemocnicích. Ochrnuly mi nohy a málem jsem umřel na vnitřní zranění. Naštěstí mě – nevojáka – z mělnické nemocnice převezli do vojenské nemocnice ve Střešovicích a jeden osvícený doktor to včas zjistil.

Ví se, co způsobilo vysazení motoru?

Když to zkrátím, s jistotou vím, že já nic nepokazil, a dodnes mě strašně štve, že nehoda nebyla řádně vyšetřena. Ti, kdo mě tenkrát na zkoušku poslali, měli máslo na hlavě. Neřekli mi, co se může stát. Až po dvaceti letech jsem se dozvěděl, že v mělnické nemocnici dostali den předtím upozornění, aby nechali volný operační sál, protože tam pravděpodobně přivezou zraněného pilota. Tehdy všichni spěchali, potřebovali plnit plán. Vše přede mnou schovali, moji výpověď zničili, chtěli věc ututlat. Já nebyl komunista, estébák, policajt ani voják, takže se za mě nikdo nepostavil. Až v roce 2008 jsme s jednou právničkou