JIRI POSPISIL

našli vedoucího tehdejší zkoušky a ten nám řekl pravdu.

Co se stalo?

Ve figuríně bylo několik kilogramů diabolek na dovážení. Jak to vystřelilo, vyletěly ven, motor je nasál a vysadil. Aby nebyl výzkumák v průšvihu, před příjezdem vyšetřovací komise je stihli ze zadního kokpitu vysbírat a tím zametli stopy. V žádné oficiální zprávě se to neobjevilo. Muselo se splnit, pravda nikoho nezajímala. Při předstíraném šetření nehody se tedy podvádělo a lhalo. Je zřejmé, že zkouška tehdy úspěšná nebyla.

Jak je možné, že jste po takových zraněních mohl pracovat jako dopravní pilot?

Létání je pro mě příliš velkou vášní, takže jsem se ze všeho za pomoci lékařů dostal. Hodně lidí si myslí, že je v nemocnici doktoři spraví, ale na tom člověk musí zatraceně aktivně spolupracovat. Když mě pustili z nemocnice, levou nohu jsem měl od kolena dolů ještě ochrnutou – a už jsem sedl na kolo. Poctivě jsem rehabilitoval, čtyřikrát jsem byl v Mariánských Lázních. Po roce a půl jsem začal opět létat.

Zdravotní prohlídky jsou přitom pro dopravní piloty ještě přísnější, že?

Jsou o třídu náročnější, ale já jimi prošel včetně psychotestů. Dal jsem se dohromady, takže jsem mohl v roce 1989 nastoupit k ČSA jako kapitán letadla. Létal jsem po světě na různých typech letadel, od Iljušinu 18 přes ruský Tupolev 154... Nejdéle, asi deset let, s Boeingem 737 v různých verzích a ke konci na Airbusu A 310. Dělal jsem i charterové koupací lety do Řecka, Egypta. Taky nás půjčili do Bombaje, kde jsme létali pro Indy. Asi nejzajímavější byla cesta přes Čínu do Hongkongu.

Jak byste porovnal řízení dopravního letadla s leteckou akrobacií? Co je náročnější?

U ČSA šlo o práci s různou měrou náročnosti. Když letíte na nejvytíženější evropské letiště do Londýna, počítáte, že to bude složitější. Musíte vše udělat přesně podle formulářů a pokynů dispečera. Nejde to bez perfektní spolupráce posádky. Jednodušší to je na letištích s malým provozem. S akrobacií to moc porovnat nejde. Tam jde o hobby, o sport, který člověka chytne a drží ho.

Kdy chytla vás?

Když jsem si jako kluk postavil podle plánku první model větroně. Nebylo mi ani patnáct let, když jsem v aeroklubu Rakovník začal výcvik na větroních. Pilotní průkaz na bezmotorová letadla tehdy mohl člověk získat od 16 let a já ho měl ještě o chlup dřív. Pak to šlo ráz naráz, letadlům jsem propadl. Akrobacii jsem poznal poprvé v 17 letech při výcviku na motorových letadlech. Dnes ji lítám téměř padesát let a pořád mi přináší uspokojení.

Co vás na létání vábí nejvíc, ten adrenalin?

Žádný adrenalin. U akrobacie musíte mít vše připravené. Musíte si udělat rozbor prvků sestavy, promyslet, jakou rychlostí budete vstupovat do figur, způsob pilotáže. A při tom nesmíte ztratit pokoru. Překvapit může letadlo, počasí. Když jsem před pár lety skončil u ČSA, kamarád mě vyhecoval, ať znovu začnu chodit do aeroklubu v Rakovníku, kde jsem začínal. Zavedl jsem tam opět akrobacii. Povedlo se mi získat poslední vyrobené letadlo Zlín Z–50LX v bezvadném stavu. Když se mi chce – teď už jako důchodce – jdu si zalítat. Jen tak pro radost.

A vám se chce asi často, že?

Mám i jiné koníčky, třeba kolo. Ročně najezdím deset až dvanáct tisíc kilometrů, taky se věnuji myslivosti. V zimě lyžuji.

Jak dlouho ještě hodláte dělat přemety ve vzduchu?

Jak to půjde, třeba až do smrti. Stáří na sobě zatím nepozoruju. Při aktivním přístupu k životu na člověka snad ani nemoci nejdou. Teď už lítám jenom pro sebe. Někdy si představím, že na mě na zemi s obdivem kouká nějaká kočka, a jde mi to ještě lépe. Zrovna nedávno přišla na letiště jedna taková. Věk nevěk, člověk to nesmí nikdy vzdát.