Otec by měl těhotenství prožívat
„Otcovská role se změnila, teď mluvíme o těhotných rodičích. Mateřské mléko a srdce přesto zůstávají nenahraditelné,“říká lékař Miloš Velemínský.
Pediatr Miloš Velemínský, který patří k našim průkopníkům neonatologické péče, se nikdy nezajímal jen o zdraví svým malých pacientů. Zůstává vnímavý i k jejich osudu a neduhy těla chápe v kontextu rodinného prostředí. Děti a jejich rodiče vždy považoval za rovnocenné partnery ve společném boji s nemocí. Spolu s profesorem Jiřím Dunovským založil na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích Krizové centrum pro děti a rodinu. Vzdor lákavým profesním nabídkám z Prahy zůstal věrný rodnému kraji. Sedm let stál jako děkan v čele Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity, kde stále učí. Zároveň se vrátil k praktické medicíně. Ještě dnes, ve svých 82. letech, provozuje ve svém domě v rodné Třeboni ordinaci.
Během dlouhé praxe jste posbíral spoustu příběhů svých pacientů a jejich rodičů. Který z nich vám uvízl v paměti nejhlouběji?
Jeden byl skutečně neobyčejný. Do mé ordinace chodí s dětmi matka, která zažila v teenagerovském věku obrovské trauma. V šestnácti letech přišla do jiného stavu s mladíkem, který ji vyhrůžkami přiměl, aby těhotenství utajila. Porodní bolesti ji přepadly v parku a tam také více mrtvá než živá novorozence na nátlak partnera zanechala. Lidé naštěstí chlapce našli a podařilo se ho zachránit. Mladou matku vypátrali a postavili před soud za pokus o vraždu.
To vypadá na velmi skličující případ.
Vidíte a není. Asi po půl roce se stalo něco, co mi dnes s odstupem dvaceti let připadá jako malý zázrak. Okresní soud dívku zbavil obvinění. A nejen to. Svého synka dostala do péče. Soudce se opřel o vyjádření znalců, kteří se shodli na snížené příčetnosti mladistvé v její těžké hodince. S odstupem let se ukázalo, že šlo o osvícené rozhodnutí, a já onoho soudce obdivuji za odvahu. Dotyčná je dnes matkou čtyř dětí a o všechny se vzorně stará. V jednadvaceti letech se vdala a s manželem mají dceru. Další dvě děti si vzali do pěstounské péče. Možná to byl od ní projev pokání za to, co se kdysi stalo.
Jaké jsou dnešní matky ve srovnání s těmi, s nimiž jste se setkával na začátku své pediatrické praxe?
Docela určitě asertivnější, někdy i příliš kritické, což platí pro oba rodiče. Informace si hledají na internetu a někdy je s nimi těžká domluva. Neuvědomují si, že stejná choroba může mít u každého jedince jiný průběh a jiné příznaky. Každý pacient má totiž „svůj“zápal plic nebo „svoje“selhání srdce. Na druhé straně mnohé matky musím obdivovat za jejich obětavost. Nezlomí je ani přetěžká situace, například péče o postižené dítě. Za jeho zdraví a život dokážou bojovat jako lvice. V jedné své knížce jsem tyto ženy nazval „celebritami proti své vůli“.
Jak nejčastěji reagují matky na narození postiženého dítěte?
Rozdělil bych je do dvou typů. Jsou ženy, jejichž dítě má jen malou vývojovou vadu, přitom jejich první otázka zní, do jakého ústavu ho mohou dát. A pak existuje skupina těch druhých, většinou věřících matek. Jsou rády, že jsme jejich dítě zachránili, byť nikoliv bez následků. Když jsem se jich zeptal, jak to budou zvládat, říkaly: „Prosím vás, Bůh to takhle rozhodl.“Některé dokonce našly v péči o postiženého potomka smysl života.
Od časů vašeho mládí se hodně proměnila role otců. Jak to vnímáte?
Změnil se svět a s ním se mění i podoba rodičovství, s tím nic nenaděláme. Dnes je samozřejmostí, že aktivní úloha muže začíná ještě před narozením dítěte. Nejlépe to vyjadřujeme tím, že mluvíme o těhotných rodičích, nikoliv pouze o těhotné ženě. Přesto jsem zastáncem myšlenky, že mateřské srdce a mléko jsou nenahraditelné. Profesor Josef Švejcar, velká osobnost v pediatrii, ke konci života šířil kult ženy. K němu se přikláním i já. Platí to hlavně pro první roky potomka. Vždy ale záleží na dohodě mezi partnery. Nic není povinné, ani účast otce u porodu.
Vidíte, a v poslední době to vypadá, že otec, který není u porodu, se málem společensky znemožní.
Nelíbí se mi, že muži tomu tlaku občas podléhají. Přitom není žádná hanba, když u této události partner být nechce. Čím je muž starší, tím bývá konzervativnější, a žena by mu neměla jeho postoj vyčítat. Ovšem mrzí mě, že se původní myšlenka otcovské účasti u porodu ztrácí. Muž by neměl ženu jen pasivně držet za ruku. To je k ničemu. Měl by se zapojit aktivně.
Co tím konkrétně myslíte?
Měl by být především poučen, jak se chovat, aby mohl ženě při porodu pomáhat. Například by s ní měl dýchat, umět ji správně namasírovat. Způsoby pomoci se naučí v předporodních kurzech. V zásadě lze říct, že správný muž by měl prožívat těhotenství se svou ženou. Zajímat se o vývoj plodu, prostudovat odbornou literaturu, případně ji někdy doprovodit i do prenatální poradny.
Což je hodně vzdálený model od doby našich babiček! Existují přece i ženy, které si partnera u porodu nepřejí. Jaké jsou vaše zkušenosti?
Řekl bych, že většina žen ho tam mít chce. Přeje si sdílet s partnerem náročné a mezní okamžiky společného života. Pokud je partner přítomen narození potomka, dodá to jeho vztahu k ženě i miminku jiný rozměr. Ale připouštím, existují i ženy, které nechtějí, aby je partner viděl v pro ně nedůstojné situaci. Ve stavu, kdy své chování nemají pod kontrolou. V praxi jsem nicméně mnohokrát zažil situaci, kdy aktivnější z páru byl právě otec.
Máte po ruce nějaký příklad?
Napadá mě jeden smutný. Vytoužené dítě jedněch rodičů trpělo vývojovou vadou obou ledvin. Vzhledem k závažnosti případu byl chlapec sledován na nefrologické klinice v Praze. Otec se synem ke mně poctivě dojížděl na kontroly. Nechtěl se smířit se špatnou prognózou. Byl to obyčejný člověk, který neměl ani maturitu, přesto se pídil po informacích a snažil se zajistit chlapci nejlepší léčbu. Pravidelně s ním jezdil na dialýzu, jenže jeho stav se horšil. Jedinou nadějí byla transplantace. Ukázalo se, že vhodným dárcem může být právě pacientův otec. Ten se bez váhání rozhodl synovi ledvinu darovat.
Něco se pokazilo?
Po čase se objevily komplikace a chlapec v šesti letech zemřel. Otce to zlomilo. Dnes je tomu asi osm let, co přišel jak o syna, tak o ledvinu. Později i o práci. Propadl se do hluboké deprese, začal pít, manželka se s ním rozvedla. Nicméně myslím, že se poslední dobou začíná dávat dohromady.
Nedeptají vás tyto smutné příběhy?
Některé mi dlouho leží v hlavě. Vzpomínám na jednoho šikovného chlapce. Jmenoval se Honzík a v mé ordinaci se objevoval sporadicky, protože byl zdravý jako ryba. Rodiče ho po marných pokusech o umělé oplodnění adoptovali v kojeneckém věku. Byl to šikovný, milý kluk, a jak rostl, všechno chtěl zkusit a do všeho se hrnul. Na tu šťastnou rodinu bylo radost pohledět. K Honzíkovým sedmnáctinám mu rodiče, oba motorkáři, pořídili Jawu Mustanga a podnikali společně nádherné výlety ve třech. Jednoho dne přišli z práce a u jejich dveří zazvonili policisté. Honzík nepřežil smrtelnou havárii na motorce. Už je to pár let, ale matka mi říkala, že nemine den, aby si na chlapce nevzpomněla. Letos by chlapci bylo 24 let.
Ten příběh potvrzuje, že silné citové pouto není podmíněno jen biologickým rodičovstvím. Někteří lidé se však bojí adopcí kvůli riziku špatných genů. Jsou podle vás takové obavy na místě?
Podle mého je rodina schopna ovlivnit dítě, hlavně pokud jde o vzdělávání, ale ne už sociálně. Zejména v pubertě často selhávají jedinci ze sociálně slabých rodin, kde je nějaká genetická zátěž. Puberta je obdobím, kdy se takříkajíc láme chleba a hrozí sociální selhání, což výchovou příliš ovlivnit nelze. Na druhé straně to přece bývá trochu loterie i s vlastními dětmi, ne?
Co vás přivedlo ke studiu dětské medicíny?
Popravdě mnoho nechybělo a stal jsem se veterinářem jako můj otec. V určitém období jsem tápal a neměl ani úplně jednoduchou pubertu. Naštěstí mě otcův kamarád v pravou chvíli nadchl pro „lidskou“medicínu. Ukázalo se, že to byla dobrá volba.
V českobudějovické nemocnici jste založil oddělení intenzivní péče pro nedonošené novorozence. Zeptám se trochu provokativně: Je na místě zachraňovat stále menší děti, u nichž existuje velké riziko nějakého postižení?
Já to schvaluji, ovšem za předpokladu, že žena i novorozenec dostanou maximální medicínskou podporu. Lékařská věda je už mnohem dál a riziko následného postižení se oproti situaci třeba ještě před deseti lety výrazně snížilo. Není výjimkou, že bez zdravotních následků přežije i čtyřistagramové novorozeně. Dokážeme zachránit i dítě z 25. týdne těhotenství. Za život těchto miminek stojí za to bojovat.
Stále provozujete v Třeboni ordinaci. Nenastal už čas ve svém nasazení ubrat?
Plánuji to. Relativně nedávno jsem ordinoval i o víkendech a šidil i dovolenou. Svoji ordinaci, kterou mám v domě, teď předám, jakmile za sebe najdu náhradu. Jenže o pediatry je nouze. Na Zdravotně sociální fakultě, kde přednáším pediatrii, fyziologii a patofyziologii, možná také brzy skončím.
Pokud se trochu ohlédnete za svým životem, co vám dělalo největší radost?
V mládí jsem tápal, ale věřím, že jsem si vybral správnou cestu, abych mohl být lidem užitečný. Mám dobrý pocit z toho, že jsem mohl pomáhat dětem i jejich rodičům. A ještě chvíli budu.