Invaze 1968: Spojenci se mračí
Výměna mužů v čele ÚV KSČ na počátku ledna 1968, jež s nástupem Alexandra Dubčeka znamenala vykročení k výraznějším reformám v ČSSR, zpočátku nevzbuzovala alespoň v Moskvě negativní reakce. Jistě k tomu přispělo nejen dosavadní politické CV nového prvního tajemníka jako loajálního lídra slovenské odnože státostrany, ale i důvody další, např. trvající odmítavý postoj odstaveného Antonína Novotného k možnosti rozmístění jistého kontingentu sovětských vojsk v Československu.
Lídři obou severních sousedů republiky, Walter Ulbricht a Władyslaw Gomułka, se však od počátku obávali, aby nové československé vedení neoslabilo dosavadní bezpodmínečnou solidaritu tzv. železného trojúhelníku – ČSSR, NDR a Polska – vůči Západnímu Německu, jak ji v předcházejícím roce potvrdily nové spojenecké smlouvy těchto států. Právě „problém“Spolkové republiky, stále hodnocené jako mocnost usilující o revizi postupimského statu quo, se měl stát jedním z hlavních důvodů rychle se měnící optiky většiny východoevropských vůdců na vývoj v ČSSR.
Obavy a kritiku většiny partajních špiček ostatních východoevropských komunistických států však začala vyvolávat především postupná liberalizace v Československu, uvolnění cenzury a brzy patrný emancipační pohyb velké části společnosti. Jejich lídři v čele s L. I. Brežněvem se o měnící se atmosféře v ČSSR poprvé přesvědčili už při účasti na oslavách dvacátého výročí „Vítězného února“v Praze. Pro další osud reformních snah nového pražského vedení se však staly fatálnějšími některé události následující.
Pod ochranou ambasády
Koncem února vojenské špičky Varšavského paktu doslova vyděsila emigrace generála Jana Šejny, blízkého Novotnému, neboť bylo zřejmé, že může vyzradit velkou část obrysů vojenských plánů aliance. V zásadě neuspěly ani pokusy samotného Dubčeka přesvědčit část lídrů „bratrských“stran, u nichž předjímal proreformní potenciál, k podpoře vývoje v ČSSR. Zatímco maďarský János Kádár zaujal vyčkávací stanovisko, Gomułka podobné „námluvy“rázně odmítl a záhy se z něj stal jeden z nejkategoričtějších oponentů československého experimentu. Pro další vývoj však byla především zásadní podpora, jakou začala poskytovat sovětská ambasáda v čele s velvyslancem Š. V. Červoněnkem „konzervativním“soudruhům, odstaveným z postů po lednu 1968 či oponujícím aktuálnímu směřování. Právě kritické informace velvyslance a jeho kolegů napomohly negativně ovlivnit postoje moskevských špiček.
Třebaže zvláště v zahraničněpolitické oblasti československé vedení zachovávalo vůči Moskvě a dalším spojencům plnou loajalitu, stalo se už koncem března, na schůzce partajních špiček východního bloku v Drážďanech, předmětem první vážné kritiky. Ulbricht a Gomułka už zde označili vývoj v Československu za „kontrarevoluci“. Od té doby bylo pražské vedení ze strany „spojenců“předmětem narůstajícího nátlaku. V Moskvě, východním Berlíně, Varšavě či Sofii samozřejmě navenek kritizovali především projevy zmiňované aktivizace československé společnosti. Dnes však víme, že se tamním partajním špičkám nezamlouval ani tzv. Akční program, jenž se měl stát scénářem dalších reforem. Přitom československé vedení zůstávalo i nadále svým spojeneckým závazkům zcela věrné. Prvním důležitým dokumentem, který nová reprezentace podepsala, byla 26. 4. 1968 nová spojenecká smlouva s Bulharskem (jehož partajní lídr T. Živkov přitom náležel od počátku k ostrým kritikům vývoje ČSSR) a dokončovala se i příprava podobné smlouvy s Maďarskem.
Podpis spojenectví s Rumunskem, jehož vedení vývoj v Československu akceptovalo, byl ale vzhledem k disonancím mezi Bukureští a Moskvou odkládán (realizoval se až v srpnu) a o obnovení politických vazeb s Jugoslávií se ani neuvažovalo.
Nakonec Praha vyslovila souhlas i s realizací již dříve naplánovaného velitelsko-štábního cvičení v ČSSR, ačkoliv bylo brzy zřejmé, že se změní v demonstraci síly.
Do nové fáze vstoupily postoje SSSR a dalších zemí východního bloku na počátku května, kdy v Moskvě došlo nejprve k jednání mezi partajními špičkami ČSSR a SSSR (jež vedli Brežněv a Dubček) a následně k setkání tzv. pětky (vedle Brežněva tedy Gomułka, Kádár, Ulbricht a Živkov), již ostře kritizující vývoj v Československu. Československá delegace nařčení, že v zemi vítězí kontrarevoluce, odmítla, i když přislíbila upevňování pozic státního aparátu a také protiofenzivu ideologickou. Kritiku vývoje v ČSSR při následném zasedání „pětky“to však neumenšilo. Moskva se také pokoušela přímo ovlivňovat situaci v Československu prostřednictvím svých „spojenců“v řadách partajních špiček, ale i vojenskými „demonstracemi“a snahami o „mobilizaci“Lidových milicí. To atmosféru v republice ještě více dramatizovalo.
Sovětský tlak na pražské soudruhy měl i další důsledky. K těm nejvážnějším patřila další diferenciace partajních špiček, v níž – vedle „konzervativních elementů“, personifikovaných nejvýrazněji Drahomírem Kolderem – sílili tzv. „neokonzervativci“i centristé, ochotní přibrzdit reformní pohyb i s užitím mocenských prostředků. Zachovaná dokumentace z konce května a června 1968 ukazuje, že ani většina reformních komunistů v této době neuvažovala o návratu k pluralitnímu modelu předúnorové třetí republiky, ale o demokratizaci Národní fronty. Takový trend ovšem už nemohl uspokojit ani podstatnou část domácí veřejnosti, jejíž pohyb již tyto limity přesáhl, ani Moskvu a její spojence. To se ukázalo v prvních týdnech července, kdy Brežněvovo vedení obnovilo svůj nátlak na Prahu, nyní už za doprovodu silových demonstrací včetně odkládání odchodu spojeneckých vojsk z ČSSR po zakončení cvičení.
Dubček se odmítl zúčastnit schůzky partajních špiček, svolané z podnětu Moskvy na polovinu července do Varšavy. Na ní již z úst „spojenců“zaznívaly fráze o kontrarevolučním vývoji v ČSSR, jemuž prý vedení KSČ není s to čelit. A také už vážně míněné úvahy o nutnosti intervence.
Marný pokus v Čierné
Východisko z krize bylo dočasně nalezeno v podobě československo-sovětských rozhovorů v Čierné nad Tisou na přelomu července a srpna, odehrávajících se ovšem už v atmosféře vojenských příprav SSSR a jeho spojenců. Přitom ani zde československá strana nevystupovala jednotně. Vedle politiků pokoušejících se o obranu reforem v čele s Dubčekem Sověti snadno rozeznali představitele „zdravého jádra“v čele s V. Bilakem, přitakávajícím jejich žalobám. To je utvrdilo v přijetí politické části scénáře zásahu, jenž počítal právě s touto frakcí. Následující, Sověty vynucená schůzka nejvyšších partajních špiček celého bloku v Bratislavě pak již v závěrečném prohlášení anticipovala budoucí tzv. Brežněvovu doktrínu omezené suverenity socialistických států. Dubček a jeho blízcí samozřejmě nemohli znát detaily vojenských příprav SSSR ani to, že několik soudruhů z ÚV (A. Indra, D. Kolder a další) právě v Bratislavě předalo sovětské straně později pověstný zvací dopis.
S vojenským vpádem spojenců ale v každém případě většina z reformátorů nepočítala. O to větší šok zažívali oné tragické srpnové noci z 20. na 21. srpen.