160 litrů prachu. Jak se uklízí katedrála
Reportáž z míst, kam se běžný návštěvník Chrámu svatého Víta jen tak nepodívá.
Je to jedno z nejchráněnějších míst pražské svatovítské katedrály, kam se moc lidí nedostane, a to ani návštěvníků z řad expertních týmů, kteří by prostor chtěli zkoumat.
Na triforiu, vnitřním ochozu chrámu umístěném 16 metrů nad jeho podlahou, se v minulých dnech děly věci, jaké známe z vlastní domácnosti. Gruntovalo se. Nepřišla však úklidová firma, ale specialisté z kamenické firmy, opravdoví mistři v oboru, i když hlavní propriety byly stejné jako doma – kbelíky s vodou, vysavač a případně parní čistič.
„Úklid vnitřního triforia spočívá především v odstranění prachu, který se zde usazuje vlivem proudění vzduchu v interiéru katedrály,“říká památkář Pražského hradu, architekt Petr Chotěbor.
Vzácný prostor, který před 650 lety začal stavět Petr Parléř, druhý stavitel svatovítské katedrály, zbavili kameníci 160 litrů prachu. Čistili stěny, podlahu i zábradlí. „Prach vysáváme hlavně proto, že když se časem na kameni usadí, vlivem vlhkosti se do něj začne upevňovat, čemuž pomáhají i doteky rukou, mastnota, špína, kyseliny. Povrch kamene se pak stává neprodyšným,“vysvětluje restaurátor Michal Bureš.
„A když nemůže dýchat, voda, která by se jinak odpařila, zmrzne a odlupují se kousky pískovce. Ten pak velmi rychle degraduje. Větší problém než v interiéru je samozřejmě venku,“říká kamenický mistr Bureš z Kamenosochařství a restaurátorství Pánek.
„Spotřebovali jsme dvacet sáčků do vysavače o objemu asi osm litrů,“dodává Bureš.
Triforium je po celém obvodu katedrály v polovině její výšky. A pokud má být katedrála z architektonického hlediska správnou katedrálou, je právě tento úzký prostor se zábradlím „povinnou“součástí stavby. V Česku jsou takové stavby jen dvě – triforium má totiž jen svatovítská katedrála v Praze a chrám svaté Barbory v Kutné Hoře.
Pražské triforium je evropsky unikátní díky galerii 21 portrétních bust členů královské rodiny v čele s Karlem IV., tří pražských arcibiskupů, ředitelů stavby a obou stavitelů, tedy hlavního architekta katedrály Matyáše z Arrasu a jeho nástupce Petra Parléře.
Speciální tým na busty
I to je důvod, proč je prakticky nepřístupné. „Triforium není dimenzováno na to, aby sem vstupovaly početnější skupiny návštěvníků nebo aby byly návštěvy častější. Vzhledem k tomu, že jde o vysoce cennou originální součást pražské katedrály, která je navíc vybavena sochařskými díly, unikátními v celé Evropě, zaslouží si nejvyšší možnou ochranu. Prohlídky jsou umožňovány jen odborným návštěvám a striktně omezen je i počet účastníků takové specializované prohlídky. Přesto pohyb návštěvníků znamená určité riziko mechanického poškození sochařské výzdoby, možnost narušení pozůstatků původní polychromie i při nechtěném dotyku,“vysvětluje architekt Petr Chotěbor.
Ti, kdo se o vzácný prostor starají, mají k dílu starých mistrů nesmírnou úctu a pečují o jejich odkaz se značnou trpělivostí a pečlivostí. „Když čistíme stěny, bustám se vyhýbáme. O ty se stará speciální tým áčkových restaurátorů. Jsou tam zbytky staré polychromie, je to dílo prvních stavitelů katedrály a jejich nejlepších sochařů, takže o busty se starají opravdu jen ti největší mistři,“říká Michal Bureš. Triforium se podle něj čistí jednou za dva tři roky.
„Je to velmi úzký prostor, kde i pohyb s vysavačem není úplně snadný. Protože je tam spousta cenných detailů, zejména portrétní busty ze 14. a v novodobé části i z 20. století a další sochařská výzdoba, která je křehká, je třeba, aby se tam pracovníci pohybovali s největší opatrností. Nejnáročnější je zřejmě péče právě o gotické busty a reliéfy, kterých se běžný úklid nesmí ani dotknout – ty mohou ošetřovat pouze restaurátoři s příslušnou specializací. Náročné jsou vyšší partie přístupné pouze ze žebříku a čištění bohatě profilovaného originálního kružbového zábradlí,“říká architekt Chotěbor.
Štětečkem na prach
Kameníkům k práci stačí menší výkonný vysavač, aby se s ním na ochozu vůbec vytočili, a čistá voda, žádné speciální roztoky nepoužívají. „Na větší špínu je ideální domácí parní čistič. Mastnotu okamžitě rozpustí a vyžene ven, takže nehrozí, že by se špína do pórovitého pískovce takzvaně zažrala,“popisuje Michal Bureš. Lesklá vrstva po mastné špíně, kterou zanechaly na vršcích zábradlí ruce těch nemnoha návštěvníků triforia, se stahuje polosuchou houbou.
Tři lidé čistili ochoz celé tři týdny. „Jde to pomalu. Třeba na kružbové zábradlí musíte vzít štěteček, a protože se tam s většími nástroji nedostanete, musíte jím prach vymetat a zároveň ho přitom hned odsávat, takže je to zdlouhavé,“říká kamenický mistr.
Kameníci dokončili čištění a luxování a čekají je drobné opravy. Při úklidu se vždy nějaký ten defekt najde, naštěstí je průběžná péče o nejvýznamnější českou katedrálu natolik poctivá a detailní, že obvykle nejde o nic vážného.
Dokázali všechno, co my
S architektem Chotěborem třeba zrovna objevili částečně odloučený kousek profilovaného parapetu zábradlí. Šlo o starou vysprávku z cementové malty, která někdy v 19. století vyplnila místo odštípnutého kamene. Bylo třeba ji opatrně sejmout, pískovec v místě poškození bude zpevněn roztokem organokřemičitanů a pak bude chybějící část profilu doplněna speciálním tmelem, ale tentokrát už ne na bázi cementu.
„Defekty v interiéru nevznikají moc často, stavba je poctivě udělaná a památkáři se o ni dobře starají. Čeká nás tedy jen oprava spár probarvenou maltou a zpevnění erodovaných míst v pískovci,“říká Michal Bureš, který sice na katedrále nepracuje poprvé ani uvnitř, ani venku, ale nepřestává ho fascinovat. „Člověk se prostě pořád těší do práce. Jen kdyby na triforium nevedlo tolik strašných schodů... Ale pak sem přijdete a dýchne na vás neuvěřitelná atmosféra. Nebo když třeba děláme venku ty složité fiály, které mají čtyři sta kil a my je táhneme nahoru, říkám si, jak před sedmi sty lety ti vousatí kameníci v kožených zástěrách dokázali všechno, co my, a někdy možná lépe,“přiznává Michal Bureš.
Na větší špínu je ideální domácí parní čistič. Mastnotu okamžitě rozpustí a vyžene ven.