Řecké dluhy, poučení pro Česko
Úderem pondělní půlnoci skončí třetí záchranný program Evropského stabilizačního mechanismu. Znamená to tedy, že se Řecko probudí do úterního rána poprvé od roku 2009 jako zdravá, stabilní a suverénní ekonomika?
Evropský komisař Pierre Moscovici sebevědomě tvrdí, že by „bez evropské pomoci Řecko zkolabovalo a na dekády se propadlo do hlubokého politického a ekonomického chaosu“. Předseda euroskupiny Mário Centeno dokonce optimisticky hovoří o „měkkém přistání“, neboť Řecko prý „opouští záchranný program se silnějším hospodářským růstem“. Uzavře se tedy v předvečer desátého výročí počátku velké recese poslední etapa největší hospodářské krize od 30. let minulého století?
Řecký hrubý domácí produkt klesl od počátku krize o 25 %. Pro srovnání: Itálie je dnes na 95 procentech předkrizové úrovně; naše hospodářství navzdory vleklé recesi posílilo oproti roku 2007 o 16 %, polské dokonce o 39 %. Dnešní Řecko je hospodářsky zhruba stejně silné jako v roce 2000. Osmnáctiletý propad je srovnatelný s ekonomickými důsledky první světové války v Rakousku. Podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj se Řecko na předkrizovou úroveň nevrátí dříve než v roce 2030, což je pro změnu srovnatelné s propadem rakouské ekonomiky v důsledku druhé světové války. Oficiální míra nezaměstnanosti sice letos poprvé od začátku krize klesla nepatrně pod hranici 20 %, skutečná míra nezaměstnanosti je však pravděpodobně výrazně vyšší, stejně jako je vysoký počet Řeků stojících mimo trh práce. V některých regionech je navíc nezaměstnaný stále ještě téměř každý třetí práceschopný občan. Zatímco hospodářství skomíralo, daňová zátěž (zejména pro střední třídu) výrazně rostla. Řečtí advokáti dokonce upozorňují na stále častější případy dědiců, kteří se dobrovolně zřeknou zděděných nemovitostí ve prospěch státu, neboť nemají na zaplacení vysoké dědické daně.
Ztracená generace
Před krizí žilo v Řecku více než 11 milionů obyvatel. Během let 2011–2017 však země přišla o 3 % populace (z některých regionů ovšem odešel každý pátý). České země ztratily v letech 1939–1945 zhruba 413 tisíc obyvatel, Řecko jen během krize opustilo asi 550 tisíc obyvatel. Právě řecký exodus nejlépe zrcadlí víru Řeků v „nadějné vyhlídky“jejich ekonomiky. Nejedná se již pouze o ztracenou dekádu, nýbrž o ztracenou generaci. Až se Řekové narození v předvečer krize stanou rodiči, bude řecké hospodářství stále ještě slabší než v době jejich raného dětství.
Pokud vyšetřujeme zdravotní kondici ekonomiky, nestačí sledovat pouze teplotu, tlak nebo tep – je rozumné a žádoucí podívat se i na rentgenové snímky nebo si fonendoskopem poslechnout tlukot pacientova srdce. Rentgenovým snímkem řeckého hospodářství je v tomto případě podíl nesplacených úvěrů. Před krizí tvořily tzv. špatné úvěry zhruba 6 % všech poskytnutých řeckých úvěrů, dnes se jejich podíl vyšplhal na 50 % (u spotřebitelských úvěrů dokonce 57 %). Zároveň s růstem problémových úvěrů roste i zadlužení domácností, klesají úspory i disponibilní příjem. Spíše než „měkké přistání“tak Řecko může očekávat přistání „s jedním křídlem a modlitbou“, jak říkávali váleční piloti.
Komu tedy tři záchranné programy v letech 2010–2018 ve skutečnosti pomohly? Apelovalo se na nutnost solidarity s nebohými Řeky, nicméně průměrný Řek v roce 2018 zřejmě nemá o nic lepší vyhlídky než Řek v roce 2009. S kým tedy byli daňoví poplatníci evropských zemí solidární? Kam se podělo těch 346 miliard eur (tedy bezmála dvojnásobek našeho ročního hrubého domácího produktu)? Z prvních dvou vln pomoci dostali více než 95 % poskytnuté sumy věřitelé, nikoli běžní Řekové. Německá, francouzská nebo slovenská eura tak sloužila ke splácení úroků a rekapitalizaci bank. Němečtí, francouzští a slovenští daňoví poplatníci tak nebyli solidární s řeckými nezaměstnanými, nýbrž s německými a francouzskými bankami, které ještě v červnu roku 2010 držely valnou část řeckého dluhu.
Dost možná, že právě zde můžeme hledat jeden z důvodů, proč byl třetí záchranný balíček údajně balíčkem posledním. Ne že by Řecko od 21. srpna už pomoc nepotřebovalo, nepotřebují ji však zřejmě francouzské a německé banky – a především ji nepotřebuje francouzská a německá politická reprezentace, která na její poskytování už nemá politický kapitál.
Místo čtvrtého pomocného balíčku tak Řecko obdrželo jízdní řád z dluhové krize. Podle tohoto plánu nemusí následujících 16 let splácet dluhy. Plán zároveň předpokládá 43 let průměrně 2 % hospodářského růstu a 43 let nepřetržitého přebytku státního rozpočtu. Po těchto zázračných 43 letech, v roce 2060, se prý řecký dluh dostane znovu na úroveň 65,4 % hrubého domácího produktu (z dnešních 180 %). Přeloženo do běžné řeči: po 43 letech dennodenního odpírání, diet, spartánských cvičení a tvrdé dřiny se nemocný řecký atlet možná dostane do stavu, kdy nebude chromý na obě nohy, nýbrž pouze na jednu.
Nový plán požaduje po ztracené generaci Řeků, aby až do důchodu tvrdě pracovala, z plodů jejich práce však má být nadále živen nenasytný Minotaurus. Otcem obludného Minotaura je společná evropská měna a nesmyslná hospodářská politika Evropské centrální banky. Můžeme s řeckou zemí soucítit, pomoci jí však můžeme jen stěží. Z každé řecké báje si však musíme vyvodit poučení – v tomto případě snad až příliš zřejmé: nevstupujme do labyrintu eurozóny. Není z něj úniku ani na křídlech Ikara.
Z prvních dvou vln pomoci dostali více než 95 % poskytnuté sumy věřitelé, nikoli běžní Řekové.