Po srpnu 1968 přišel srpen 1969
Letošní rok je právem ve znamení 50. výročí srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy do tehdejší Československé socialistické republiky. Časné ranní hodiny oné škaredé středy byly pro většinu z nás tehdy šokem, ale přesto to bylo vlastně jednoduché. Na jedné straně stály okupační tanky a proti nim jsme byli my, skoro l5 milionů občanů tehdejšího Československa, kteří jsme se (až na nečetné výjimky) jednoznačně postavili za naše státní představitele v čele s populárním Alexandrem Dubčekem. Leckde se do lidí střílelo, byli i mrtví, ale tehdy jsme si mysleli, že nezemřeli zbytečně.
Uplynulo však pouhých 365 dnů a mnohé se změnilo. Právě na 21. srpen roku l969 bychom i v roce kulatého výročí srpnové okupace z roku 1968 neměli zapomínat. Opět shromáždění tisíců lidí na náměstích, volání po pokračování polednové politiky a demokratizaci veřejného života, proti obnovované cenzuře a za svobodu slova, ale proti nim, na rozdíl od srpna roku předchozího, už nestály cizí jednotky, ale pravidelné útvary „našeho“SNB a Lidových milicí, tedy Češi proti Čechům. Loni ještě společně hrozili pěstmi sovětským okupantům, teď padaly rány obušky, létaly slzné granáty a strach u mnohých rychle přerůstal v nenávist. Tak začala normalizace života v reálně socialistickém Československu. Komunismus jako společenské zřízení asi právě v tomto okamžiku definitivně potvrdil svoji nereformovatelnost.
Jednota (bohužel pouze dočasná) občanů Československa ze srpna l968 byla rozbita, společnost se rychle rozdělila na ty jedině pravé pravověrné a na ty druhé. Statisíce lidí byly postiženy důsledky takzvané normalizace, a nejen oni, ale i jejich rodiny. Uvěří dnes někdo, že o přijetí na vysokou i střední školu nerozhodovaly známky a vědomosti, ale především kádrové posudky jejich rodičů?
Srpnové události před letos kulatými 50 lety a možná ještě tím spíše ty ze srpna roku 1969 nám znovu a znovu každoročně připomínají, že demokracii a svobodu nemůžeme asi nikdy považovat za samozřejmost. A to je asi ono memento, které stále platí a mělo by nás zajímat v každé době. Měli bychom si vážit osobních vzpomínek pamětníků, zaznamenávat je a podrobovat zkoumání. To je však práce už nikoliv pro politiky, ale především pro historiky. Docela úsměvná mi občas připadají politická hodnocení tehdejších událostí z úst některých současných politiků, kteří ještě v té době nebyli vůbec na světě. Pro nás všechny by však mělo platit, že právě naše zkušenosti a omyly jsou tou nejlepší učitelkou života.