Duše okupovaného národa
Srpen 1968 byl tvrdou ranou do páteře národa nalomeného nacistickým Německem. Obě okupace jsou dodnes největším národním traumatem. Příště nám nezbývá než se bránit.
Okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 patří bezpochyby k nejtemnějším momentům české historie 20. století. Spolu s německou okupací tvoří tyto dvě anexe trauma, které přispívá k tomu, jak dnes obyvatelé Česka vnímají sebe a své postavení v mezinárodní politice.
Zatímco březen 1939 přišel po podepsání mnichovské dohody, podle níž naši francouzští a britští spojenci předali Československo německému predátorovi, v roce 1968 byli tím predátorem skoro všichni naši tehdejší spojenci v čele se Sovětským svazem, přičemž naši někdejší spojenci proti tomu nehnuli prstem. Výsledkem je silná nedůvěry vůči pevnosti a smyslu jakéhokoli spojenectví, pokud do hry vstoupí vyšší geopolitický zájem. Na šachovnici velmocí se Češi vnímají jen jako bezvýznamná figurka, jejíž osud leží výhradně v rukou silnějších a nemá smysl se tomu vzpouzet.
Tento pocit ještě utvrdila jaltská konference, kde si tři světové velmoci v únoru 1945 rozdělily sféry vlivu po poražení nacistického Německa. Na základě dohody tří starých mužů se Československo ocitlo v táboře socialismu, aniž Češi a Slováci fakticky dostali na výběr, na které straně budoucí železné opony chtějí žít. Následovalo další dlouhé období totalitního útlaku včetně politických vražd. Když se z tohoto strašidelného snu začali obyvatelé Československa v 60. letech probouzet a dávat najevo, že si přejí politickou pluralitu, nikoli komunistický diktát ze sovětské Moskvy, přišla okupace.
Vztek a slzy
Jestliže symbolem německé okupace byl na české straně ještě vztek, vzdor a později lítost, že jsme proti Hitlerovi (už o rok dříve) nepostavili armádu, symbolem spojenecké okupace z roku 1968 je už jen odevzdanost osudu a nekonečný proud slz. Nikoho už ani nenapadlo, že „budeme sedlat“. Jako by se Češi smířili s tím, že nejsou samostatně se rozhodujícím národem, ale jen přívažkem té či oné právě dominantní velmoci. A dovolat se spravedlnosti na mezinárodní scéně není možné ani třiadvacet let po založení Organizace spojených národů, u jejíhož zrodu stálo v roce 1945 i Československo.
Na první pohled jsou patrné i rozdíly v politickém životě. Zatímco po německé okupaci vznikla v Paříži a pak v Londýně (nakonec však symbolicky v Moskvě) exilová vláda, po okupaci v roce 1968 následoval jen hromadný exodus obyvatelstva, čistky na všech úrovních veřejného života a jen málokdo z čelných představitelů státu se zachoval jako skutečný hrdina. Výjimkou byl jen tehdy šedesátiletý člen ÚV KSČ František Kriegel, který odmítl v Moskvě podepsat obdobu mnichovské dohody. Všichni ostatní soudruzi tehdy odevzdali Československo Leonidu Brežněvovi a domů se vrátili jako vlastizrádci.
Kriegelova nezlomnost je obdivuhodná a zároveň pochopitelná. Žid, který zažil Němci režírovaný holokaust a zároveň byl obětí Sověty iniciovaných antisemitských čistek v 50. letech, cítil jako povinnosti říct dost alespoň symbolicky. A za to mu patří velký dík. Víc pro tuto zemi v dané chvíli udělat nemohl.
Prapor demokratické tradice po něm dokázali až o osm let později v Chartě 77 zvednout disidenti (často bývalí komunisté) sdružení kolem filozofa Jana Patočky, jehož roli později převzal Václav Havel.
Další velký (a bohužel negativní) rozdíl mezi tím, co se odehrálo po roce 1939, a tím, co následovalo po roce 1968, byl v režii režimních čistek. Zatímco „pořádek“v protektorátu Čechy a Morava si udržovali sami okupanti, normalizace v Československu probíhala pod taktovkou české a slovenské administrativy, za pouhého dohledu okupačních sil. Jinými slovy to, co Němci nalomili, Sověti a další naši spojenci dokázali rozlomit úplně. I když si to často odmítáme připustit, to trauma je v nás a ovlivňuje naše postoje víc, než si myslíme.
Stále máme tendenci přenášet rozhodování za náš národní osud někam výš, na úroveň velmocí nebo nadnárodních organizací, dojímáme se nad statutem „malé zemičky v srdci Evropy“, ale když se máme definovat, mluvíme především o pivu a o hokeji. Projevení národního cítění je v této zemi považováno téměř za ostudu, tolerováno (a bohužel i projevováno) je v podstatě jen v případě sportovního úspěchu na mezinárodní scéně, s čestnou výjimkou vojenských obětí na zahraničních misích.
Jinak nám už zbývají jen zásadní historické momenty, kdy buď získáváme, nebo ztrácíme národní suverenitu. Ve dvacátém století bylo těch momentů pět: vznik Československa, německá okupace, konec druhé světové války, okupace silami Varšavské smlouvy a listopad 1989. Tři pozitivní události, dvě negativní, žádná z nich však nebyla plně v našich rukou.
Bojovat o svobodu
Jestli existuje něco, co bychom si z roku 1968 měli vzít, je to vztah k demokracii a svobodě. Vážit si toho, že žijeme ve svobodné zemi, že si můžeme vybírat z politických idejí, že můžeme cestovat mimo jiné i po území všech svých někdejších okupantů, s nimiž teď žijeme v míru.
A také bychom si měli pamatovat, že až nás bude chtít někdo o svobodu připravit, musíme se mu postavit se zbraní v ruce. Jen tak se zbavíme svých nejsilnějších národních traumat. Včetně toho z roku 1968.
Až nás bude někdo chtít připravit o svobodu, musíme se mu postavit se zbraní v ruce.