Nohu z plynu u sociálního bydlení
Bývala to v 90. letech taková roztomilá kulisa celorepublikových sněmů tehdejší ODA. Přes den v kulturáku na pódiu se politici aliance bušili do prsou, jak napravo od nich už je jen zeď. A večer v hospodě naproti se titíž, často starostové menších měst, byli schopni do krve pohádat o to, proč jejich obec nechce privatizovat byty. Proč? Protože obec přece má vlastnit byty! A má je i masově stavět! Nebo i jinak podnikat! Bez ohledu na staletími prověřený fakt, že stát ani obec (v drtivé většině) podnikat neumějí.
Bytostně lidská potřeba páchat dobro (což volič určitě ocení...) v tomto případě hravě přebíjí nějaké politické přesvědčení i ideové zakotvení. Bydlení je unikátní statek a kdo na něm drží ruku, ten může čarovat s lidskou důstojností či přímo s existencí. Protože potřebných je a vždy bude dost: mladé páry, samoživitelky, důchodci, nezaměstnaní, zdravotně postižení...
Právě na tomto půdorysu se odehrává letitá debata o sociálním bydlení. Na legálním zakotvení systému, který by efektivně pomáhal lidem z ulice a ubytoven dostat se k běžnému bydlení, pracuje už šestá vláda. V minulém volebním období šokovala ministryně práce Michaela Marksová svým megalomanským plánem, který připravil o klidný spánek státní rozpočtáře i stovky starostů. Z plánu nakonec zbylo torzo a i to spadlo pod stůl.
Teď se čeká, jak na předchozí debaty naváže nová Babišova administrativa. A už se klubou první obrysy. O tom, zda stavět sociální byty pro potřebné si mají rozhodnout samy obce, stejně jako komu je chtějí přidělovat. Obcím, které do toho půjdou, stát až pětinu postavených bytů plně uhradí. Zaplať pánbůh za tu nohu z plynu, ze statisíců sociálních bytů už se výhled smrskl na desetitisíce a dal iniciativu o patro níž, tedy plně na bedra obcí. I tak jde ale o projekt v řádu 80 miliard, byť rozložených v čase.
Nějaké formě sociálního bydlení se asi nevyhneme, to v různé míře funguje ve všech zemích západní a střední Evropy. Při ustavování nového modelu, který tu může fungovat desítky let, bychom si ale neměli sociální bydlení plést se sociálním inženýrstvím.
Přesně to totiž představuje snaha rozplétat klubko problému, že řada lidí nedosáhne na komerční nájem, tím, že bude stát masově dotovat obecní výstavbu. Co takhle zkusit to klubko rozplést z druhé strany – přes privátní developery, strnulé stavební předpisy, malou odvahu místních politiků, poptávku dramaticky převyšující nabídku a z toho všeho vyplývající předimenzované ceny bytů i nájmů?