Západ dal ruce pryč
Vojenská stránka invaze „spojenců“do Československa, operace Dunaj, proběhla bez vážnějších komplikací. Československá armáda se po Sověty brutálně vynucených rozkazech ministra obrany Martina Dzúra (a nakonec i prezidenta Ludvíka Svobody) na odpor nepostavila. Promptní okupaci a jejím bezprostředním cílům včetně internace většiny politické reprezentace napomohla i kolaborantská aktivita části aparátu ministerstva vnitra pod vedením náměstka (a zjevně sovětského agenta) Viliama Šalgoviče, stejně jako akce dalších prosovětských činitelů, např. ředitele Ústřední správy spojů Karla Hoffmanna.
Z hlediska politického a diplomatického však invaze skončila, alespoň krátkodobě, fiaskem. Politický scénář Sovětů s ustavením dělnicko-rolnické vlády složené z kolaborantů v čele s Aloisem Indrou zcela selhal, odmítl ho prezident Svoboda a podobné alternativy aspoň nyní vylučovala i bouřlivá reakce naprosté většiny československé veřejnosti na „vstup“.
Sovětské plány zkomplikoval i postoj československé diplomacie. Její vedení zůstalo věrné legitimní vládě a velvyslanci republiky protestovali u příslušných vlád proti invazi. Největší aktivitu pak vyvinul sám ministr zahraničí J. Hájek, jehož invaze zastihla v Jugoslávii. Ten se bez ohledu na signalizovaný nesouhlas prezidenta Svobody vydal přes Vídeň do New Yorku a tam, na mimořádném zasedání OSN, zopakoval před narychlo svolanou Radou bezpečnosti kategorický protest, který již v předcházejících dnech přednesl na pokyn legitimní vlády čs. zástupce J. Mužík.
Podobné „zmezinárodnění“československé otázky ovšem ještě více zkomplikovalo politický scénář Sovětů a napomohlo k vytvoření alespoň elementárního prostoru pro čs. představitele, unesené do SSSR, které Brežněv a jeho svita museli akceptovat za „partnery“místo původně vyvolených. Že se výsledkem následujících rozhovorů stal podpis ve své době tajných moskevských protokolů, je již záležitost další.
Détente a No Action
Nežli přiblížíme reakci Západu na vlastní invazi, připomeňme předcházející postoje západních demokracií k vlastnímu československému experimentu. Důležitým faktorem československé tragédie bylo uvolnění vztahů mezi Západem a Východem, k němuž docházelo bez ohledu na regionální konflikty v jihovýchodní Asii a v r. 1967 i na Blízkém východě postupně již od r. 1963. Jeho výrazem bylo nejen určité „oteplování“relace mezi Johnsonovou administrativou USA a Brežněvovým SSSR, ale i některé specifické „východní politiky“části západních států, v první řadě gaullistické Francie. Část politických analytiků dokonce v té souvislosti psala o studené válce jako o minulé události. V tomto kontextu ovšem většina západních vlád neměla snahu komplikovat tento proces, pro který se brzy vžil francouzský pojem détente, kvůli událostem uvnitř východního bloku, navíc v zemi, která se až dosud jevila jedním z nejloajálnějších satelitů Moskvy. To ostatně dobře dokumentovaly postoje všech nejvýznamnějších západních států v čele s USA.
Ve Washingtonu se začali diplomaté a politici systematičtěji zabývat vývojem v Československu v dubnu– květnu 1968. Část vysokých úředníků State Departementu sice doporučovala podpořit diplomaticky pražské reformátory proti tlaku Moskvy.
Brzy však převážilo stanovisko, které vyjádřil samotný šéf americké diplomacie Dean Rusk přípisem „No Action“. Nutno připomenout, že Johnsonova administrativa se v té době stále potýkala s řadou pro ni mnohem závažnějších problémů, mezi nimiž na prvním místě figurovalo stále narůstající angažmá v konfliktu ve Vietnamu, jež mělo řadu negativních dopadů i uvnitř USA. Washington musel navíc čelit rozvolnění vlastních aliancí (nejvýznamnější tu samozřejmě bylo vystoupení Francie z NATO dva roky předtím), ale také tlaku části zákonodárců na stažení či alespoň výraznou redukci jednotek v západní Evropě.
Spor o české zlato
Československo pak ani mezi východoevropskými státy rozhodně nebylo „premiantem“. Mezi Prahou a Washingtonem stále zůstávala řada nedořešených majetkoprávních otázek včetně tzv. českého zlata, které americké administrativy odmítaly vrátit ČSSR před kompenzací vlastních finančních pohledávek. ČSSR také patřila k nejvýznamnějším podporovatelům severního Vietnamu v jeho konfliktu s „jihem“, resp. USA, a iv dalších záležitostech, např. po izraelsko-arabské válce v červnu 1967 Praha vždy zaujímala stanoviska totožná s Moskvou. Na tom se pak nic zásadního nezměnilo ani po nástupu Dubčeka a posléze Černíkovy vlády.
Reakce Johnsonovy administrativy na vlastní invazi, o níž těsně předtím informoval prezidenta USA sovětský velvyslanec Dobrynin, byla v zásadě opatrná. Přispěl k tomu jistě počáteční nedostatek informací, umocněný sovětskou lží o pozvání vojsk pražským vedením. Američané a jejich spojenci pak sice rychle protestovali a Johnson také zrušil chystanou návštěvu SSSR. Diplomatická aktivita, zvláště na půdě OSN, však měla mít především propagandistický charakter, k jejím záměrům náleželo i odpoutání pozornosti světové veřejnosti od Vietnamu.
Od postojů Washingtonu se výrazněji neodlišoval ani přístup velkých demokracií západoevropských. Vlády v Londýně i v Paříži sice invazi verbálně odsoudily a v tomto smyslu také postupovali jejich zástupci v New Yorku při projednávání československé kauzy. Především de Gaulle měl však v té době až příliš starostí s vlastními sociálními nepokoji a pokračování v détente, v níž byla gaullistická Francie koneckonců vždy o pár kroků před mocnostmi anglosaskými, mělo přednost před formálními komplikacemi pro „vnitřní záležitosti“za oponou.
Bylo by ryzí spekulací dohadovat se, nakolik by byla případná energičtější reakce Západu na 21. srpen vytvořila pro československé reformisty při následujících jednáních v Moskvě větší prostor. V každém případě však atmosféra těchto dnů v ruské metropoli včetně sovětských výhrůžek nastolení přímé vojenské správy v okupované republice napomohla k ústupu těžce otřeseného Dubčeka a většiny jeho soudruhů, byť se výsledek, tzv. moskevské protokoly, tehdy nezdál úplnou kapitulací. Českoslovenští představitelé se sice zavázali provést některé důležité personální změny, týkající se mj. osob ministrů vnitra a zahraničí a také vedení sdělovacích prostředků, a souhlasili i s anulováním tzv. vysočanského sjezdu. Na druhé straně se ale vracela domů legitimní vláda, a to s příslibem evakuace většiny okupačních sil (původní nadějí byl odchod všech cizích vojsk) a koneckonců i uskutečnění většiny původních cílů „ledna“včetně reformy státoprávní a ekonomické. Boj o to, nakolik se co největší část původních východisek podaří realizovat, se pak měl stát obsahem několika následujících měsíců. Jeho vyústění do normalizačního režimu vedeného Gustávem Husákem na jaře následujícího roku jistě bylo hodně vzdálené reformnímu étosu téměř celých šedesátých let; mohlo mít ale i mnohem horší alternativy.