Náš cíl: poslanec bez platu
Nejoblíbenějším druhem politického masochismu u nás je debata o platech poslanců. Volby na krku, tak je tu další kolo.
Tak schválně, poznáte, kdo pronesl tuto větu? „Premiér se stal bojovníkem proti zvýšení platů politiků, tudíž se chová absolutně populisticky.“Ne, není to nikdo z těch, kdo dnes stydlivě kritizují návrh Andreje Babiše a jeho minulé, „zimní“vlády, aby se politikům nezvedaly platy tak rychle. Byl to už před čtyřmi lety právě Babiš a kritizoval jiného populistu, premiéra Sobotku.
Pamatujete tu bitvu, která tehdy měsíc hýbala politikou? Po letech, kdy se platy ústavních činitelů ze solidarity různě zmrazovaly, byla snaha nově nastavit jejich budoucí růst. Ale jakým nárůstem začít? O 3,5 %? O 5 %? O 14 %? Nebo o 26 %? Sobotka tehdy přišel, viděl a zvítězil: navrhl pouhé 1 % – a ostatním populistům spadla brada. Málem se kvůli tomu tehdy rozpadla koalice, ale nakonec se napříč spektrem našel kompromis, přesněji řečeno vzorec, který růst politických platů zakotvil tak, aby na ně už nikdy a nikdo (přisámbůh a na mou duši!) nemusel sáhnout.
Zmíněný vzorec měl plně naběhnout v lednu 2019 a snad by se tak i stalo, kdyby býval přežil ještě nastávající komunální volby a s nimi spojenou kruciální otázku: „Nerostou nám ty platy politiků přece jen nějak moc?“Ale překvapit to mohlo snad jenom pár politických noviců. My pamětníci to vidíme jako dnes, jak se už v roce 1995 autoři zákona o platu představitelů státní moci bušili v prsa, že jím jednou provždy ukončili nedůstojné tahanice o příjmy politiků. Zákon, tento věčný politický otloukánek, byl od té doby novelizován už 37krát...
Není divu, že na barikádě těch, komu vadí příliš rychlý růst platů v politice, stojí dnes hnutí ANO, Piráti a SPD. V minulosti to byli Zelení, Věci veřejné nebo sládkovci. Tedy vždy uskupení, která se vymezují proti „nenažranému“establishmentu. Jak je možné, že platy politiků mají růst tak rychle? No protože je kdysi Špidlova vláda navázala na průměrný plat ve veřejné sféře. A tu dnes populisticky futrujete tak, že v ní platy rostou mnohem rychleji než v soukromém sektoru, což je v časech ekonomické konjunktury unikum! Přídavky pro úředníky, policisty či učitele tak zákonitě táhnou nahoru i platy poslanců, senátorů a ministrů.
A že to v nižších číslech tak nevadilo, ale teď, když platy obecně letí nahoru, to vypadá nespravedlivě a popouzí to pracující lid? Jakou spravedlnost tu chcete hledat? Kdyby v platech existovala spravedlnost, mohl by špičkový vědec brát pouze zlomek ve srovnání s někým, kdo celý život jen na ledě píchá klackem do kusu gumy?
Pokud teď politici shodí i ten čtyři roky starý kompromis, ještě víc rozhodí vyváženost jednotlivých pilířů moci: zákonodárné, výkonné a soudní. Ty kdysi startovaly na stejné úrovni, pak si ale soudci v časech utahování opasků vznešenými řečmi o nezávislosti uhájili vysoké platy. Už dnes řadový soudce bere víc než řadový poslanec a ministr spravedlnosti závidí plat vrchnímu státnímu zástupci. A nepoměr bude ještě výraznější.
Zpětně vzato: soudci udělali dobře. Jejich odmítání solidarity v časech krize bylo nepopulární a arogantní, ale byl to asi jediný způsob obrany před tím, aby politici šíbovali s jejich platy před každými volbami.