František Kriegel znal rozdíl mezi kompromisy a zradou
Kniha Muž, který stál v cestě líčí věrohodně osud Františka Kriegela, jediného z naší delegace, kdo se v Kremlu v roce 1968 postavil Rusům.
Dvě kratičké věty v zásadě vystihují, o co šlo: „Politika jsou kompromisy.“„Ano, ale ne zrada.“Tu první v jejich románovém rozhovoru pronesl Gustáv Husák, druhou František Kriegel. Právě československému lékaři a politikovi, který jako jediný nepodepsal v srpnu 1968 takzvaný moskevský protokol, je věnován literární debut režiséra Ivana Fíly Muž, který stál v cestě, podle nějž autor chystá i film.
Od tanga do Ruzyně
Začíná se tancem. Kriegel se svou milovanou ženou Rivou krouží doma v den svých sedmdesátých narozenin v rytmu tanga. Ale hosté pozvaní na oslavu a pečlivě sepisovaní dvěma estébáky, kteří jsou trvale usídleni na chodbě před jeho bytem, se jubilanta, jemuž Sověti spílali do haličských Židů, nedočkají. Je odvezen do ruzyňské věznice.
Zdaleka to není jeho první zatčení. To nejdramatičtější Kriegela, stejně jako československé představitele po invazi států Varšavské smlouvy, potkalo v oněch tragických srpnových dnech.
Při čtení Fílova díla si člověk stále musí uvědomovat, že čte fikci a ne historickou studii. Tak autenticky a věrohodně působí líčení tehdejší složité situace a vyděračských jednání v Moskvě i jednotlivých osob. Ať už jde o politiky od Alexandera Dubčeka a Josefa Smrkovského po Husáka či Vasila Biľaka, nebo o jejich „civilní“knižní doprovod – novinářku Zoru, Kriegelovu spolupracovnici z krčské nemocnice lékařku Žážovou, zpěváka Karla Kryla či majora Čalkovského, který kdysi v kriminále mučil Husáka a jako démon se proplétá celým románem.
Mimochodem: právě psychologický portrét Husáka s jeho až chorobnou ctižádostí a mesiášským komplexem je jednou z nejsilnějších stránek knihy.
Čtyři stateční
Silně kritický, a celkem oprávněně, je Fíla k prezidentovi Ludvíku Svobodovi. Ano, cestou do Moskvy dosáhl toho, že se naši unesení představitelé včetně Kriegela, kterému Brežněv chystal krutější osud, mohli vrátit domů. Za cenu ztráty cti po podpisu hanebného dokumentu. Jen jedno jméno na něm chybělo. Kriegelovo. On se nezlomil.
Ani o dva měsíce později, když v parlamentu při hlasování o smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk zvedl ruku proti. Jako jeden ze čtyř, další tři byli Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Božena Fuková, František Vodsloň. Existenčně na to všichni doplatili.
Fíla připomíná výrok filozofa Karla Kosíka, jenž Kriegelův postoj přirovnává k Husovu „neodvolám“v Kostnici. A svému románovému protagonistovi vkládá do úst tato slova: „My jsme v celý naší historii našli vždy nějakou výmluvu, nějaký ospravedlnění. Vždy jsme nakonec ohnuli hřbet.“Naštěstí se občas najde někdo, kdo ho neohne. A autorovi, který jeho příběh přibližuje čtenářům, lze snad odpustit i drobné historické kiksy včetně toho, že prohlášení anticharty v Divadle hudby nepřednesla Eva Pilarová, ale Karel Gott.