Na snídani v Izraeli
Když před 70 lety vznikal Izrael, myslelo se téměř na všechno. Jenom ne na jedno: na to, jakou bude mít kuchyni. Přesto dneska patří mezi destinace pro gurmány.
Vajíčka naměkko, natvrdo, míchaná, nebo jako omeletu?“„A s cibulí, nebo jen tak?“„Chléb bílý, nebo tmavý?“„Džus... Samozřejmě, že máme fresh. Mrkvový, pomerančový, nebo jablečný?
Začínám mít dojem, že objednávka jídla bude trvat déle než jeho příprava. Ale je to tady zvyk, zákazník si vždycky řekne, co a jak chce. Servírka na sobě ani trochu nedává znát netrpělivost, když se ptám, jak to chutná a jak vypadá.
Nesedíme přitom v žádné luxusní restauraci. Jsme jen v obyčejné kavárně Cafe Cafe v severním Tel Avivu. Pravda, je tu výhled na moře. Ale jinak nic výjimečného.
Ještě je třeba si s obsluhou vyjasnit, jaké chceme saláty, pomazánky, džem... A jestli čaj, kávu, nebo kakao. A jestli kakao má být ledové, či teplé.
Trvalo to asi pět minut, možná i déle. Izraelská snídaně je konečně objednána. Vedle vajec, v jakékoli podobě, ji zpravidla tvoří džus, teplý nápoj, chléb, zeleninový salát a někdy až deset malých mističek s pomazánkami, sýry, tuňákem či jinou rybou, sezamovou pastou a třeba olivami...
Takhle skvělá snídaně se dá pořídit už v přepočtu za 300 korun. Není ani třeba kvůli ní brzy vstávat, v Tel Avivu, který rád žije nočním životem, ji na některých místech podávají až do čtyř odpoledne.
Začalo to v kibucech
bylinkami,
Ani se mi nechtělo věřit, když jsem četla, že když Izrael před 70 lety vznikal, jeho první premiér Ben Gurion jedl k večeři kousek sýra, rajčete a chleba.
Mnoho Židů, kteří tehdy po holokaustu přicházeli, žilo v kibucech, kde se stravovali ve společné jídelně. Máloco asi nasvědčovalo tomu, že se Izrael o sedm desetiletí později stane zemí, jejíž kuchaři budou dobývat svět.
Z představy, že stravování v kibucu muselo být něco jako česká školní jídelna před rokem 1989, mě vyvádí 53letý Offer Greenberg, který v jednom z nich vyrůstal. „Nevařilo se tam špatně. Na výběr bylo tak ze čtyř druhů jídel a mas, vařené zeleniny, saláty,“vzpomíná. „Každý si mohl vybrat, na co měl chuť,“dodává s tím, že luxus to sice nebyl, ale jídlo bylo výborné.
Nakonec izraelská snídaně, která u mě zdatně konkuruje slavné anglické, se zrodila v kibucech. Místní jsou na ni hrdí, se dá objednat skoro všude: ať už v hotelu, nebo kavárně.
Podle šéfkuchaře Ejala Šaniho, který vlastní v Tel Avivu několik vyhlášených restaurací, revoluce v izraelské kuchyni začala asi před třiceti lety. „Tehdy se Židé, kteří přicházeli jak z Evropy (mj. Francie, Španělska, Polska, Ruska), tak z arabských zemí (Iráku, Libanonu, Maroka, Jemenu), začali rozvzpomínat na své kořeny a na jídla svých babiček,“vysvětluje Šani. Spolu s novými kulinárními trendy ve světě tak vznikl nenapodobitelný mix – izraelská kuchyně.
Jak zhruba před dvěma lety napsal deník Ha’arec, tamní kuchyně se už vymanila ze všeobecného označení „středomořská“nebo „blízkovýchodní“. Je kombinací toho nejlepšího z celého světa, a to ze snadno dostupných surovin. Nejde vůbec o košer kuchyni, jak může leckoho při označení „izraelská“napadnout. Z tradice jen vychází.
Ne všechny restaurace tu jsou košer, ale košer restaurace zase nejsou jen ty, které servírují tradiční židovská jídla. V jedné brazilské, v centru sekulárního Tel Avivu, kde bylo menu plné jihoamerických specialit z masa, mi servírka odmítla na závěr dát cappuccino. „Jedla jste maso. Máme tu skvělou černou brazilskou kávu,“řekla mi s úsměvem. Podle židovských pravidel se totiž nesmí míchat maso s mlékem.
Argumentovala jsem tím, že nejsem věřící, že je mi to jedno. Jenže servírce to jedno nebylo.
„My jsme ale košer restaurace,“usmívala se dál. „Takže tu brazilskou kávu? Je vynikající.“
„Ale já jsem turista. Doma si také vypiji kávu s mlékem po jídle,“nedala jsem se. „Vždyť to cappuccino máte v nabídce. Jenom mi ho přece přinesete.“
„Jinde si dělejte, co chcete. Tady jste v košer restauraci,“nenechala se udolat mými argumenty.
Tehdy jsem pila černou brazilskou kávu. Tady zjevně mají starost i o moji duši.
Tajné recepty
Právě Tel Aviv znalci dobrého jídla stavějí mezi takové destinace pro gurmány, jako je Paříž anebo New York. Na své si tu přijdou vegetariáni, milovníci ryb anebo i hamburgrů. Ty jsou v Izraeli od loňského roku obzvlášť trendy a restaurace se předhánějí, s čím ještě zaujmou, a tak se dají sehnat burgery ze skopového nebo i vegetariánské.
Největší radost tu nejspíš budou mít ti, kdo si potrpí na lokálnost, bio a zdravou výživu – sušenky bez cukru nebo zdravé nanuky, ty tu prodávají jen z ovoce či z arašídového másla a hořké čokolády. Žádné olivy z Řecka či pomeranče dovážené přes půl světa.
Pravda je, že nejvyhlášenější restaurace v Tel Avivu, které se ocitly mezi tisícovkou nejlepších na světě, nejsou zrovna místem, které by se daly s českou průměrnou mzdou poznávat.
Ale ochutnat se dá Izrael i na trzích. Slavný je Mahane Jehuda v Jeruzalémě, tržiště v Akku a v Tel Avivu pak Ha’karmel. Na posledně zmíněném se dá prý sehnat úplně všechno – i vepřové. Ale nedoporučuji to zkoušet, koukali se na mě zle, když jsem se zeptala. Asi jsem to vzala za špatný konec.
Na stáncích tam jinak uvidíte všechno. I speciální obchod s chalvou, než jsem do něj vešla, ani jsem si nedokázala přestavit, že tahle sladká pochoutka může mít tolik chutí: s fíky, pistáciemi, vlašskými ořechy, mandlemi…
Vedle hromad všemožného ovoce a zeleniny jsou tu stánky s kořením, místními sýry, pečivem i místním pivem: to nejslavnější je Goldstar. V okolí jsou pak cenově přijatelné restaurace, hlavně s kuchyní Židů z Jemenu, i když nejen ty.
Jí se hlavně to, co se zrovna sklízí. Ostatně, bývá to i nejlevnější. Na 95 procent jídla v Izraeli je z místních zdrojů. Například touto dobou pomalu končí sezona manga a brzy Izrael zaplaví granátová jablka a plody opuncie. Na řadu pak přijdou pomeranče.
„Pomeranče už v květnu nekupuju. To už nebývají šťavnaté,“říkala mi kdysi Revital, učitelka ze severního Tel Avivu. Izraelci jsou mlsní, mnozí muži se rádi chlubí, jak dobře vaří – recepty považují za rodinné stříbro a neprozradí je.
Špatné restaurace tu nemají šanci na dlouhou existenci. I díky tomu, že stejně tak jako dobré jídlo mají Izraelci v oblibě i sociální sítě a chytré telefony. Každý se tak rychle dozví, kterým místům se raději vyhnout.
Doporučení tu má velkou váhu. Jedním ze zvyků Izraelců, když přijedou do jiného města, je, že se zeptají místních, kde se tam dá dobře najíst. Konkurence je velká, a tak narazit na opravdu mizernou restauraci je docela umění či – velká smůla. I v zapadlém bistru, kde je falafel se zeleninou za 10 šekelů (cca 60 korun), což je na místní poměry velmi levné, se dá dobře najíst.
Že jídlo v této zemi neznamená jen něco, čím je třeba zaplácnout žaludek, vystihuje ještě něco: nejvíce ulic v izraelských městech podle databáze Mapa Ltd. nese jména jako: Olivová, Hroznová, Datlová či Mandlová.