Musíš zemřít, hlesl vrah exulanta
Krvavá vendeta v Praze před 95 lety dostihla prominentního bulharského politika a exulanta Rajko Daskalova. Atentátníka poslali do metropole zabíjet makedonští nacionalisté.
SMÍCHOV S cejchem odsouzence na smrt žil Rajko Daskalov v létě 1923 již déle než rok. Ještě jako na bulharského ministra vnitra na něj zabijáci v Sofii hodili bombu, útok přežil shodou šťastných náhod. Před smrtí kličkoval i v pražském azylu. V sobotu 25. srpna 1923 dostal telegrafické varování z Budapešti, že na něj makedonští nacionalisté z organizace VMRO poslali dva zabijáky.
V neděli 26. srpna před 95 lety Bulhar opustil byt ve smíchovské Husově ulici (dnes Drtinova). Kousek odtud v Holečkově ulici na něj ze vzdálenosti čtyř kroků vypálil tři rány neznámý mladík. Nikolov, policisté eskortovali do Bartolomějské ulice na slovutnou „čtyřku“, na pražskou kriminálku. Výslech začal po poledni v kanceláři kriminálního rady Josefa Vaňáska. Detektivové zároveň prohledávali střelcův pokoj pronajatý v jednom z domů v Tyršově ulici na okraji Nového Města pražského. „První výslech trval do pozdních večerních hodin, do případu však moc světla nevnesl,“uvedl historik Dušan Uhlíř. Atentátník vypověděl, že se někdejšímu bulharskému ministru vnitra chtěl pomstít za represe proti Makedoncům.
Politické vraždy v metropoli
„Balkánské poměry panují v Praze,“rozhořčovala se tehdejší média a zároveň připomínala, že v roce 1923 šlo o druhou politickou vraždu v hlavním městě Československa. V únoru totiž následkům střelného poranění podlehl ministr financí Alois Rašín. Daskalov, pochovaný na Olšanských hřbitovech, se pro bulharský exil stal mučedníkem.
Do velké politiky vstoupil tento představitel levého křídla Zemědělského svazu Daskalov po Velké válce, kterou Bulharsko prohrálo. Ve vládách Alexandra Stambolijského vystřídal několik postů – finance, zemědělství i vnitro. Jako zastánce pozemkové reformy a dohody s Jugoslávií a Řeckem si udělal smrtonosného protivníka u bulharské krajní pravice a makedonské VMRO. I proto byl na jaře 1922 „uklizen“na post ambasadora do Prahy.
Jenže v noci na 9. června 1923 v Bulharsku proběhl vojenský puč proti vládě Zemědělského svazu a z diplomata se rázem stal exulant.
Porota míchá karty
O tom, že Daskalovovi v Praze hrozí nebezpečí, se československé ministerstvo zahraničí dozvědělo skrze diplomatické kanály v Sofii a Bělehradě. Bulhar přímou ochranu ale odmítl. Policejní ředitelství alespoň nařídilo smíchovskému komisařství zajistit diskrétní dohled. Ten osudného 26. srpna 1923 vykonával zmíněný strážník Malina, útoku zabránit nedokázal.
Ostře sledovaný proces začal v porotní síni v prvním patře Zemského soudu ve Spálené ulici v říjnu 1923. Obhajobu zastupoval výborný advokát Jan Renner. Ve dvanáctičlenné porotě usedlo osm žen. Žalobu státní návladní František Tomsa vedl již proti Jordanu Ciconkovovi, jak se atentátník správně jmenoval. Obžalovaný při výslechu doznal členství ve VMRO. „Nesměl jsem se vrátit do Bulharska, dokud nezabiju Daskalova,“uvedl.
Navzdory jeho doznání skončilo v listopadu 1923 hlavní líčení pro obžalobu pohromou. Porota se neshodla na jednoznačném výroku. Trest proto zněl jen 48 hodin vězení za nelegální držení pistole.
Žalobce podal zmateční stížnost, které Nejvyšší soud vyhověl. Nový proces proběhl u porotního soudu v Táboře v říjnu 1924. Tamní porota rozhodla všemi hlasy, že je Ciconkov vinen úkladnou vraždou. Znamenalo to pro něj 20 let vězení zostřeného čtyřmi půsty ročně a temnicí ve výroční den vraždy. Z vazby táborského krajského soudu vraha vězeňská stráž disponovala do valdické věznice. Na začátku roku 1926 se Ciconkov v cele oběsil.