Šikana je prostě přežitek

Začíná to už ve škole, někdo je tlustý, tak se stane objektem šikany. Nejde však o nevinnou hru. Oběť si nese následky na celý život a útočník dojem, že se to může. Což je chyba.

Vjedné škole se rozhořel spor o šikanu. Paní učitelka se horšila na hochy, kteří šikanovali chlapce s nadváhou. Paní ředitelka ji přesvědčovala o tom, že kluk si za to může sám a měl by zhubnout. Na první pohled poněkud komický spor. Na druhý je to zásadní kulturní a civilizační otázka.

Mám se šikanou dvojí zkušenost. První, legrační, pochází ze základní školy. Jako onen kluk byl jsem obézní. Ostatní hoši mě o přestávkách pronásledovali a křičeli na mě básničku z tehdy oblíbeného a dnes neprávem zapomenutého komiksu Sek a Zula o velepraseti Ryjátku: „Maso sádlo lůj, sádelníků stůj.“Nebo ještě horší: „Maso sádlo paštika, zabijeme baštíka.“

Nenesl jsem to lehce a se slovními útočníky jsem se pral, v čemž mi má nadváha svědčila, často jsem zalehl i tři najednou, takže se mě po čase začali bát a přestali otravovat. Pro mě osobně to bylo škoda. Zhubl jsem až na gymnáziu, když jsem se poprvé pořádně zamiloval.

Paní ředitelka tvrdí, že šikana patří ke kolektivu. Ano, je to tak. Klasická knížka Rudyarda Kiplinga Stopka a spol. ukazuje, jak to chodilo i na elitních anglických středních školách. Harry Potter vychází z téže kultury. Kdyby nebyl Harry v čarodějnictví tak honěný, byl by ideální obětí šikany.

Klukovský kolektiv a dívčí kolektiv jsou tlupy, kam se vrací atavismy smeček. Pokud opravdu člověk povstal ze zvířete, je to vidět právě tady. Každý se snaží získat nějakou výhodu a lásku vůdčího tvora. Což je někdo, kdo v sobě spojuje fyzickou krásu, sílu a aroganci. Ti, kdo jsou jiní, bývají opovrhováni. Zejména proto, aby nezacláněli jiným jedincům, aby získali vyšší místo v hierarchii smečky.

O tom druhém setkání se šikanou napíšu za chvíli.

Pipi a civilizace

Astrid Lindgrenová byla milá, slušná a geniální osoba. Jako dětskou superhrdinku napsala dívku Pipi. Bylo to v době, kdy nebylo žen v prvních liniích a nebylo pilotek nadzvukových stíhaček. Když jsem byl dítětem, bylo normální, když děti byly krutě týrány rodiči. Byly přehnuty přes koleno a dostávaly páskem na holou. Byla jim odpírána večeře. Rodiče je nutili klečet na hrachu. Učitelé je pohlavkovali.

Znám jednu učitelku, která ještě na sklonku osmdesátých let mlátila žáky hlava nehlava. Měla s nimi dohodu. Raději trpěli tělesnou bolest od ženy poměrně atraktivní, než aby dostávali poznámky do žákajdy.

Dnes by se taková učitelka ocitla mimo civilizovanou společnost. Dát malý pohlavek rozjívenému děcku je u nás ještě přijatelné, pokud to však uděláte v USA, Británii či Norsku, stáhnou vás zaživa z kůže a děcko předají k převychování do rodiny nebílých homosexuálů.

Ne, nedělám si legraci a jsem taky proti tomu, aby byla děcka bita, koneckonců i pes se dá vychovat bez mlácení. Pravda však je, že po drtivou většinu vývoje lidstva byla děcka bita. Ostatně ženy taky. Zásadní změna pohledu na tuto věc nastala po druhé světové válce, v 60. letech a při převratu milénia. Západ pochopil, že tresty, zvláště fyzické, jsou neefektivní. Pozitivní motivace, láska, pochopení, rozvinutí schopností učiní z člověka mnohem výkonnější jednotkou v systému globálního trhu.

Pipi svou sílu používala vůči zločincům a přestupníkům zvlášť brutálně, ale děti chránila.

Hra, nebo zločin?

Vraťme se k naší škole. Čísla ukazují, že šikana může být smrtící. „Následky jsou přímé, vícečetné a dlouhotrvající, s nejhoršími efekty jak na oběti, tak na agresory,“píše skupina vědců vedená profesorem Williamem E. Copelandem ve studii zveřejněné před časem v magazínu JAMA Psychiatry. Podle vědců provázejí následky člověka po celý život. Výzkumy ukázaly, že šikanované děti budou mít v dospělosti problémy udržet si zaměstnání a zvládat svou finanční situaci. Mezi dlouhodobé efekty patřila i agorafobie, tedy strach z veřejného prostranství, deprese, úzkostná a panická porucha osobnosti, sebevražedné sklony a náchylnost k užívání návykových látek.

To, co bylo bráno před pár desítkami let jako hra, tedy ostřejší formy hry, je dnes nepřípustné. Je nepřípustné bít děti a ženy a osahávat sekretářky. Děláme si občas legraci z toho, když se to v rámci politických kampaní přehání. Právem.

Jenže ten směr je správný, lidská bytost je hodna úcty za všech okolností. Ať má jakékoli pohlaví, jakékoli pohlavní spády, ať má jakoukoli barvu pleti, váhu a výšku IQ. Je to velký vynález postmoderního věku.

Nakonec má poslední zkušenost se šikanou, kterou si nesu dodnes. V garnizoně v Janovicích nad Úhlavou kroutil jsem vojenskou službu. Byl jsem vysokoškolák, tedy jen na rok. Navíc jsem dostal kancelářskou práci. Do kanceláře se přicházeli schovat zoufalí devatenáctiletí kluci zvaní zobáci, které vynalézavě týrali dvacetiletí.

Nevěděl jsem, co si počít. Museli drhnout záchody kartáčkem na zuby, shánět svým trýznitelům-mazákům cigarety ve dvě ráno. Když se vzepřeli, byli biti. Důstojníci o tomto stavu věděli, vyhovoval jim však, neb měli méně práce. Tohle byla pravá šikana, ta, která lámala ducha. Jenže tahle ohavnost se rodí i z té zdánlivě nevinné.

Mám-li říci za sebe nějaké doporučení, tedy prosím, neberme šikanu jako běžný život smečky. Tedy, pokud se tou smečkou necítíme.

Martin Komárek publicista

Neberme šikanu jako běžný život smečky. Tedy pokud se tou smečkou necítíme.