Neřešte pamlsky, ale duševní stravu dětí ve školách
Bohumil Kartous vzdělávací think tank EDUin
Měsíce a vlastně už roky se vede lítý boj o to, zda je možné ve školách prodávat tzv. junk food, jídlo a nápoje vesměs s vysokou energetickou hodnotou a složením, v němž převažují cukry a tuky. Poslední bitva na legislativním poli o to, jestli si mohou děti ničit zdraví na půdě vzdělávací a výchovné, skončila remízou. Děti na základkách si musí koupit junk food před školou a mladiství na středních si mohou pořídit energy drink hned vedle vchodu do sborovny, protože zakazovat jim to blíží se takřka porušení ústavy.
Nechť mi to (m)laskavý čtenář promine, ale je to úplná blbost. Chápu, takřka každý si může udělat názor na něco tak jednoduchého a jako téma k tlachání na sítích se to hodí skvěle. Mohli bychom to vyřídit jednou větou: životospráva a jiné návyky dětí vznikají primárně v rodině a ta je i odpovědná, nicméně škola by měla ke zdravému životnímu stylu své žáky vést a předpokládám, že ředitelé jsou natolik příčetní, že se touto maximou budou řídit. Tečka.
Skutečně mě velmi popuzuje, že zástupná témata okupují prostor, který patří jiným diskusím. Podívejte se schválně, kolik jsme jich za poslední rok vedli o tom, jakou duševní stravu, jaký obsah vzdělávání předkládají české školy dětem, čím krmí jejich mozky a jaká je pomyslná nutriční hodnota takového obsahu.
Toto téma nevytahuji náhodně. V tichosti byla totiž zahájena reforma rámcových vzdělávacích programů. To znamená, že se otevírají obsahy závazné pro vzdělávání od mateřských po střední školy. Proto je nyní správný čas diskutovat veřejně o tom, co se děti v českých školách učí, je-li to pro ně v kontextu současnosti důležité, je-li skutečně školní vzdělávání složeno z ingrediencí, z nichž lze v dobré pedagogické kuchyni uvařit kvalitní vzdělání, nebo zda jsou tyto ingredience a jejich poměr jen receptem minulosti.
Mohu ujistit, že na rozdíl od pamlskové vyhlášky se vše odehrává v tichosti a bez jakékoliv snahy udělat z toho politikum, jakkoliv si těžko dokážu představit něco důležitějšího. Ministerstvo školství si občas udělá nějaký seminář pro zasvěcené, ale ani ti vlastně nevědí, co se pod termínem „reforma“skrývá. Jdou však v kuloárech zvěsti, že Národní ústav pro vzdělávání, jenž má věc na starosti, nemá finanční ani personální potenciál skutečnou reformu provést. Co víc, nemá ani zadání, které by vyplynulo z širokého konsensu na tom, kam se ve školním vzdělávání pohnout a proč. Takže šance udělat skutečnou reformu a přiblížit českou školu k mentální kuchyni 21. století, jako to udělali Finové, bude asi promarněna. Hlavně že jsme si ale opakovaně zamudrovali nad pamlsky. Přejme si rozumnější nový školní rok.