Politická poezie, to je to, co nám tu pořád chybí
Ne, nebojte, nejde tu o žádnou obdobu Festivalu politické písně, Skálu, Majakovského ani angažované obrozenecké veršovánky. Politickou poezií není míněna politika v poezii, ale naopak, poezie v politice. Takže spíš poetická politika. Na poslední schůzi Sněmovny se jeden řečník, pirát Mikuláš Ferjenčík, v debatě o platech utrhl a vystřelil slovo „zm*d“, které v našem parlamentu ještě nikdy nezaznělo. Jiný pirát, Vojtěch Pikal, v roli řídícího schůze ani nemrkl a slůvko přešel, vřava se strhla až poté – a ani ona se neobešla bez šrapnelů.
Jurodivý korzár to schytal ze všech stran, ale stavět ho na pranýř je alibismus. Ledaže bychom pranýři osázeli celou Sněmovní ulici, aby se dostalo na všechny. Každý si asi vzpomene na červencový amok Andreje Babiše, při němž premiér země na parlamentní půdě spláchl předsedu jedné ze sněmovních frakcí, svého oblíbence Miroslava Kalouska, slovy „ožralo“či „zloději zlodějský“, přičemž mu po celou dobu tykal.
Pilnější hltači parlamentních svodek by snad z paměti vylovili i Faltýnkův „prů*er“či „sra*ku“, nejjadrnější synonymum slova „prostitutka“v podání poslance Krátkého, Kalouskova „debila“, Topolánkův vztyčený prostředníček, největší pamětníci snad i „análního speleologa“republikána Krejsy...
Jistě, je to slabý čajíček v porovnání se záběry bitek z některých exotických parlamentů. Ba proč chodit tak daleko, třeba v čase proslulých Badeniho jazykových nařízení v roce 1897 zaznamenal dobový tisk i takové výměny názorů v říšské radě, jako mezi německým pokrokářem Emilem Pferschem a mladočechem Václavem Březnovským: „Mám zde nůž! Musím někoho zabíti! Zapíchnu vás, obrýlenče, a rozpárám vám břicho!“
Kdo by snad nabyl dojmu, že zde horuji za vlídnou všeobjímající shodu, parlamentní selanku a vůbec politickou idylku, ten nemůže být dále od pravdy. Politika je vždy střetem skupinových zájmů a idylka jí neprospívá. Naopak to v ní musí řádně jiskřit a zájmy se čelně srážet. Jde o to, v jakých kulisách.
Velká Británie, kolébka parlamentní demokracie, má proti nám pár set let náskok, také si na rozdíl od nás odpustila několik totalit. Takže se nedivme, že je v tomto o dost dál. Slovo „zm*d“by v tamním parlamentu zaručeně nezaznělo, protože by dávno bylo na seznamu nepovolených, neparlamentárních výrazů. I v britském sněmu se nadává, ale vynalézavě, poeticky. Jde o to vymyslet urážku, často velmi květnatou, která ještě na seznamu není (a hned po pronesení ji tam sněmovní spíkr zapíše, takže se hledá dál).
A nejde jen o volbu slov, ale o celkovou kultivovanost projevu. Místo „ty zloději zlodějský“by britský poslanec řekl: „Zlodějina je odporná věc a dodnes bych nevěřil, že ji má tento ctihodný gentleman zapotřebí...“
Český parlament se sice opakovaně pokoušel ten britský napodobit, ale nejde to, nejde. Třeba se doslova opsalo tamní pravidlo, že se poslanec nesmí přímo obracet na jiné. Britové totiž už před dávnými časy zjistili, že musí-li poslanec sdělit kolegovi, že je vůl, prostřednictvím někoho třetího nebo alespoň ve třetí osobě, pak je větší naděje, že mu současně nerozbije o hlavu židli.
Češi si z toho udělali jen berličku. Větu uvedou zaklínadlem „prostřednictvím předsedajícího“, ale dál ve druhé osobě tepou oponenta. Přitom jak krásně by znělo: „Vážený kolega XY možná ani není takový prosťáček, jak by bylo možné z jeho logických vývodů usuzovat...“A stejně dopadly ústní interpelace, question time: na ostrovech úžasná show, u nás žlučovitá nuda.
Brilantní novinář Karel Kyncl v 90. letech reportoval z Londýna: „Na kontinentu mají parlamenty blízko k atmosféře předměstské dupárny po silvestrovské půlnoci, v Británii téměř vždy k situační komedii Oscara Wilda.“Od té doby se nezměnilo nic, bohužel.