Alice in Chains. Staré, nové a vše dobré
Americká rocková kapela Alice in Chains má se svou novou deskou Rainier Fog spojenou řadu reminiscencí. Titulní skladba je poctou hudební scéně legendárního Seattlu, sám název alba odkazuje na sopku Mount Rainier, nejvyšší horu celého státu Washington, a fanoušci dobře vědí, že i s nahráváním se kapela po více než dvou desetiletích vrátila do svého domovského města.
Nahrávka samozřejmě vychází z grunge, žánru, jenž vznikl právě v Seattlu, a Alice in Chains byli součástí jeho průkopnických časů. Jenže kapela tu míchá i další styly, jak bylo vždy jejím zvykem. Zní tu ozvuky hard rocku či heavy metalu stejně jako na dřívějších deskách a taky trochu alternativního rocku.
Malý zázrak
To jsou však samozřejmě jen pomocné škatulky, které o nahrávce mnoho neříkají. Podstatné je, že Rainier Fog od začátku do konce perfektně šlape. A že kapela sází i na dostatečně klenuté melodie. To je asi nejvíce znát ve skladbách Maybe či All I Am, které se blíží tomu, co jsme zvyklí označovat za rockové balady. Ale platí to i o dalších písních, které se většinou nesou v tvrdším duchu. Není to takové bezduché bušení do kytar, kterým si někteří tvrdost hudby spíše jen navozují, ale účelně poskládaná muzika s dostatečnou dynamikou.
Co už se dnes moc nevidí, je fakt, že každá z nových skladeb je dobrá. Vážně. Ne že by se zrodila sbírka vyloženě deseti singlů, ale ani jednu píseň na desce nelze smést ze stolu jako běžnou vatu. To je malý zázrak. Díky hudebnímu pojetí si potom na nahrávce „to svoje“najdou jak staromilci, tak noví fanoušci. S Alice in Chains je i po třech desetiletích na scéně stále potřeba počítat.