Nejlepší český film roku
I kdyby na karlovarském festivalu snímek Všechno bude nedostal cenu za režii, bylo by zjevné, že Olmi Omerzu natočil zatím svůj nejlepší film a dosud dost možná nejlepší český film roku.
Oficiálně se snímku Všechno bude přezdívá zimní road movie, ale lépe by mu sedl slogan „dobrodružná jízda Toma Sawyera a Huckleberryho Finna 21. století za volantem kradeného auta po českých okreskách“.
A hlavně je to skvostná komedie, třebaže v ní hrají i stesk a strach.
Touha beze jména
Slovinský absolvent pražské FAMU Olmo Omerzu debutoval před šesti lety snímkem Příliš mladá noc, s nímž se dostal až na Berlinale. Vyprávěl tu o dvou klucích ze silvestrovského sídliště, kteří díky náhodnému večírku až příliš rychle dospějí. Nyní režisér dosáhl Kristových let a k tématu se vrátil ve zralejší, vstřícnější podobě. Čtrnáctiletý Mára, kterého hraje Tomáš Mrvík, a dvanáctiletý Heduš, jehož ztvárnil Jan František Uher, jsou jen o málo starší, než byli jejich druhové z Příliš mladé noci, a ještě dychtivější. I když svou touhu stále nedovedou pojmenovat, jedou za ní – a současně před něčím ujíždějí.
Něžné vulgarity
Režisérovu vypravěčskou vynalézavost si člověk vychutnává hned od originálního úvodu s tajemstvím, kterému v krajině s potrubím vévodí neforemná maskovaná postavička s puškou. Když se z ní vyloupne příští spolujezdec spontánní výpravy, s řidičem vytvoří zábavně dojemnou dvojici: rádoby ranař a milý cvalda, kteří se navzájem předhánějí v siláckých řečičkách, spojení náhlou důvěrností útěku.
Oba chlapci baví tak zlehka, s nevtíravou přirozeností svého věku, že se člověk podvědomě bojí vpádu herců, ale Martin Pechlát a Lenka Vlasáková coby policisté ze ztracené varty drží přesně tóninu. Zejména Vlasáková s chápavou důvěrností, jíž halí surový podraz dospělých.
Snímek střídá dvě roviny: na policejní stanici si starší hoch dlouho drží světáckou stylizaci, jíž policistku sladce vytáčí, na cestě se vynořují originální milníky počínaje drsným mužem se psem a konče mladou stopařkou, od níž si kluci naivně slibují první sexuální zasvěcení, načež se stanou rytířskými obránci její domněle ohrožené cti. Omerzu ve svých postavách dokonale vystihuje děti, které se tváří znalecky, ale přitom tápou. A vulgarity, které by u starších znamenaly čirou hrubost, z jejich úst znějí bezelstně, nevinně, dokonce něžně. Dělají ramena, přitom se o ně divák pořád bojí.
Sychravá zimní nálada se příliš nevyžívá v místopisných obrazech rozpadu, vůbec jednou z nejlepších vlastností snímku Všechno bude je fakt, že sociální nátlak je mu zcela cizí. Omerzu vypráví bez vysvětlivek motivů či zázemí postav, každý si je dosadí sám; navíc přidává jedinečné filmařské nápady od pohřbívání mouchy vstávající z popela až po záchranářskou akci s kolečkem.
Nejlíp je na silnici
Vlastně požitek trochu kazí jen ona dvoukolejná struktura, jakkoli promyšlená a ve finále logicky završená, protože při scénách na policii se člověk přistihne, že by raději už zase s chlapci brázdil silnici a rozvíjel jejich sny, které čekají v Monte Carlu nebo jen o kilometr dál. Páni kluci totiž vždycky věří, že všechno bude, a vždycky přehlédnou, že už všechno bylo: ten jeden jediný okamžik opojné svobody, čisté rebelie bez příčiny, cíle a kalkulu.