Edvard Beneš zemřel před 70 lety
Vězeň ve vlastní vile. Tak vypadal závěr života prezidenta Edvarda Beneše. Poté, co na začátku června 1948 abdikoval, odešel do ústraní své vily v Sezimově Ústí. Tam strávil tři měsíce, než po několika záchvatech mrtvice zemřel. Přesně před sedmdesáti lety.
„Svůj původní úmysl abdikovat okamžitě po únorových událostech 1948 změnil. V květnu se však k této myšlence vrátil, když se hlavním důvodem stal jeho nesouhlas s návrhem komunisty nadiktované nové československé ústavy,“vysvětluje historik Jan Němeček z Historického ústavu Akademie věd.
Zdravotní stav prezidenta výrazně omezoval jeho další politické působení. Komunistické vedení státu však stále kalkulovalo s možností jeho odchodu do exilu, kde by mohl aktivně vystupovat proti novému režimu, a chtělo tomu jednoznačně zabránit. Proto ministerstvo vnitra nechalo dům sledovat s jasným cílem – zabránit jeho možnému odchodu do exilu.
„Vila v Sezimově Ústí byla pod stálým dohledem bezpečnostních orgánů, které evidovaly všechny návštěvy,“potvrzuje Němeček.
Žijeme vlastně ve vězení
Díky nepřetržitému dohledu Státní bezpečnosti mají historici k dispozici takřka přesný přehled návštěv u prezidenta na sklonku jeho života. Manželé Benešovi se však cítili ve vile obklíčené komunistickými hlídkami v izolaci – „odříznuti od světa a žijí vlastně ve vězení“, jak sdělila Hana Benešová švédské spisovatelce a novinářce Amélii Posse-Brázdové v srpnu 1948.
Vedle oficiálních návštěv diplomatů i politiků přijížděli do Sezimova Ústí i osobní přátelé a také prostí občané, kteří chtěli vyjádřit prezidentovi věrnost a podporu.
Jakkoliv se jeho zdravotní stav v důsledku arteriosklerózy zhoršoval, ošetřující lékaři se shodovali v tom, že nemoc nijak nenarušila ani jeho intelekt, ani jeho rozhodovací schopnosti. „Beneš si však svého zhoršujícího se stavu byl vědom a snažil se zejména dokončit své memoáry, z nichž v roce 1947 vyšla jen válečná kapitola. Šlo o Mnichovské dny, které se blížily dokončení, když přišlo náhle zhoršení prezidentova stavu,“popisuje Němeček.
Po dalším záchvatu mrtvice 19. srpna 1948 se Benešův zdravotní stav stále nenávratně zhoršoval, až dospěl 29. srpna k poslednímu záchvatu, kdy upadl do bezvědomí a přestal komunikovat. Bylo zřejmé, že postupná ochrnutí směřují přes veškerou lékařskou péči k nevyhnutelnému konci, který přišel 3. září.
Před smrtí ho navštívil Beran
Ještě před smrtí navštívil na přání Hany Benešové umírajícího prezidenta pražský arcibiskup Josef Beran, a to přesto, že se Beneš k víře nehlásil. „Udělil mu rozhřešení bez zpovědi. Nejvyšší představitel české katolické církve na to vzpomínal v 60. letech v římském exilu,“říká Němeček. Zajímavé je, že jeho návštěva tehdy unikla jinak bdělému oku Státní bezpečnosti. Beran pak také vedl církevní pohřeb prezidenta 10. září v Sezimově Ústí.
Po Benešově smrti přišel velkolepý pohřeb. Komunistické vedení státu si uvědomovalo, že Benešův pohřeb se může stát masovou manifestací věrnosti lidu poslednímu demokratickému prezidentovi. Neponechalo nic náhodě a Státní bezpečnost přijala řadu opatření hraničících s výjimečným stavem. Přesto se pohřeb stal manifestací spontánního odporu proti komunistickému režimu. Důkazem toho také byly davy občanů mířící nejprve ke katafalku s prezidentovou rakví v Památníku odboje na Žižkově a poté i do Pantheonu Národního muzea, kde 7. září proběhla smuteční tryzna, a prošel i smuteční průvod Prahou od Národního muzea k Vltavě a následně na Pankrác.
Místo svého posledního odpočinku si prezident vybral sám v místě lidově tradovaném jako Kazatelna mistra Jana Husa. Už na jaře 1948 byl na základě návrhu architekta Pavla Janáka vytesán hrob do skály v zahradě jeho vily.