Zápisník z Malé Strany
V pondělí uplyne sedmdesát let od smrti Edvarda Beneše. Muže, který stál u tří osmičkových výročí. I když je za roky 1938 a 1948 velmi kritizován, musíme si uvědomit jedno – dvakrát v podstatě vybudoval moderní státoprávní existenci Čechů a Slováků.
Vpondělí uplyne sedmdesát let od úmrtí Masarykova spolupracovníka, pokračovatele a spoluzakladatele československého státu, prezidenta Edvarda Beneše. Ten byl svými současníky označován přízviskem budovatel. Jsou s ním spjaty celkem tři z československých historických osmiček. Úctyhodný rok 1918, mezinárodně likvidační 1938 a národně tragický 1948, ve kterém Beneš i zemřel.
Společnost dodnes vnímá jeho osobnost podle důsledků všech tří uvedených dat, ale málokdy podle příčin a dalších objektivních okolností. U blížícího se slavení stého výročí založení republiky je to jednoduše definováno T. G. Masarykem – „Bez Beneše bychom republiku neměli“.
U dalších dvou osmičkových let, na která zůstal Beneš bez Masaryka již sám, je to složitější. Kritických pohledů máme nekonečné množství. Zatímco v roce 1918 měl Beneš pro svou práci vynikající personální i mezinárodní spojence jdoucí za společným cílem, v letech 1938 a 1948 tomu bylo přesně obráceně. Na fatální rozhodování zůstal sám a výhledy nebyly ani trochu optimistické.
Mnichovská osmička
Beneš uměl řadu věcí předvídat. Politiku studoval, tvořil a v podstatě miloval. Je ironií osudu, že právě on byl postaven před evidentně nejtěžší osudová rozhodnutí našich národních dějin. Dvakrát musel sledovat, jak jeho a Masarykovo dílo likviduje totalitní režim.
Poprvé poté, co Československo obětovali spojenci Hitlerovi v roce 1938 při mnichovském diktátu. Prognózoval, že tím expanze nacistického Německa nekončí a bude zažehnut světový válečný konflikt. Jeho předtuchy se naplnily rozpoutáním 2. světové války. Ta mu umožnila zajistit si mezinárodní spojence a vybojovat obnovení Československa.
Dodnes zmiňovaná možnost samostatného odporu v době mnichovského diktátu by sice zvedla národní hrdost a sebevědomí, startovací pozice v exilu by však z mnoha důvodů mohla být paradoxně horší.
Československo tehdy nemělo ani jednoho vojenského spojence a bylo by zřejmě alibisticky považováno za hlavního viníka válečného konfliktu. Češi i Slováci pak svými skutky během války dokázali, že chtějí návrat demokracie a předválečné svobody i za cenu obětí.
Aktivně bojovali a naplánovali s požehnáním a podporou Edvarda Beneše legendární atentát na Reinharda Heydricha, ke kterému se dnes hrdě hlásíme. Beneš coby exilový lídr navíc sehrál rozhodující roli, kterou měl za 1. světové války T. G. Masaryk. Byl svorníkem všech názorových proudů garantujících jednotný program – svobodné Československo ve svobodné Evropě!
I když měl své kritiky, mezi českými a slovenskými politiky by se nenašel nikdo, kdo by mohl lépe plnit tento úkol. Z Masarykova učně se stal respektovaným členem protifašistické koalice.
Únorová osmička
V roce 1948 se situace v lecčems opakovala. Hitlerem vyvolaný celosvětový konflikt totiž otevřel do střední Evropy dveře další totalitě, a sice komunismu. Nebylo by v silách zdravého Edvarda Beneše ani mladšího Tomáše G. Masaryka, kdyby žil, nástupu komunistů zabránit. Již smrtelně nemocný prezident neměl v únoru 1948 mezi demokratickými politickými stranami ani jednoho pořádného spojence.
Zpackaná demise demokratických ministrů v podstatě darovala vládnutí komunistickému premiérovi Klementu Gottwaldovi, což se setkalo s mohutnou podporou Moskvy. Část Evropy, ve které žijeme, byla totiž po osvobození Rudou armádou považována i ze strany vítězných velmocí za sovětskou zónu.
Dnešní diskuse, jak měl Beneš všemu zabránit, představují jen salonní úvahy. Důkazem, že by Československo svému osudu s největší pravděpodobností opravdu neušlo, představuje další z letošních osmičkových výročí. Ano, 21. srpen 1968 byl jakýmsi potvrzením února 1948. Československu nebylo souzeno, aby se mohlo pokusit o cokoliv, co by jej odchýlilo od sovětských představ. I další státy v našem regionu si prožily stejně bolestné pokusy.
Vyrovnání se s komunisty
Všechny totalitní režimy nakonec skončí a stejně to dopadlo i v Československu. Edvard Beneš by proto určitě pečlivě studoval, jak se Češi a Slováci vyrovnali s komunistickou diktaturou po jejím kolapsu v roce 1989. S údivem by zjistil, že po pádu režimu se komunistům vůbec nic nestalo.
Významní i zcela řadoví straníci se s klidem sobě vlastním najednou stali demokraty, podnikateli, obchodníky, privatizéry a začali cestovat po celém světě. Chovali se, jako by neměli se čtyřiceti lety komunistické diktatury nic společného.
Ze židle by asi Edvarda Beneše nadzvedli někteří jeho dnešní hlasití mediální kritikové z řad komunistů samotných. Jako třeba Petr Pithart, bezesporu vzdělaný muž s řadou životních zkušeností. Je však na pováženou, když si uvědomíme, že pochází z velmi oddané komunistické rodiny. Jeho otec vystoupal díky KSČ až do pozice náměstka ministra a velvyslance.
Sám Petr Pithart ve svých devatenácti letech vstoupil do komunistické partaje rovněž a setrval v ní až do podzimu roku 1968. Sledovat, jak vyčítá Edvardu Benešovi, že nezastavil nástup komunistické diktatury, je vcelku úsměvné.
Beneš mohl rozjetý nástup komunistů k moci možná jen nějaký čas brzdit. Hlavní výhodou komunistů byla jejich podpora od značné části obyvatelstva a členská základna. Mezi jejich voliče také bezpochyby patřila i rodina Petra Pitharta a vítězství pracujícího lidu nejspíš i zdatně oslavila.
Zkrátka, každý máme mezi svými předky či jejich tehdejšími přáteli a známými řadu komunistických voličů a sympatizantů. Proto je i po sedmdesáti letech velmi pokrytecké svalovat celý ten rudý balvan, který na naší společnosti desítky let ležel, jen na jednoho muže a činit z něj automaticky hromosvod národních proher.
Nelehký Masarykův odkaz
Edvard Beneš se pokoušel celý život držet Masarykova odkazu. Ten dodnes nikdo nezpochybňuje. Šlo mu o udržení Československa na mapě Evropy a snažil se k tomu účelu vždy hledat patřičné spojence. Proto je ztělesněním všech úskalí a ústupků, které přinesly naše moderní dějiny.
V dobrém i ve zlém. Všichni tak nějak přesně víme, kdy a co měl udělat jinak. Patří to totiž k naší povaze. Politice, fotbalu a hokeji rozumí přece úplně každý. Ty kontroverzní dvě ze tří osmiček, které jsou s Edvardem Benešem spojeny, mohly být možná trošku jiné, kdyby měl tehdy ty správné spojence.
Ne ty virtuální, o nichž se případně mluví dnes po mnoha desetiletích. Sebelepší, upřímnější a vzdělanější politik totiž nemá příliš šancí, pokud je v rozhodujících chvílích bez silných spojenců, schopných na jeho podporu leccos obětovat. To platilo tehdy a platí to i v 21. století.
Edvard Beneš by dnes možná nad svými kritiky velkoryse pozvedl obočí. Moderní státoprávní existence Čechů a Slováků, kterou v podstatě dvakrát vybudoval téměř z beznadějné situace, bude totiž zanedlouho slavit 100 let.